„Takže jste se rozhodla utratit peníze, které patřily mně,“ shrnula Tereza klidně, až nepříjemně věcně.
„Neutrácej jen tvoje!“ ohradila se Alena Kubešová dotčeně. „Měla jsem i něco našetřeno ze svého.“
Tereza zůstala stát uprostřed obýváku, ruce pevně sepjaté na prsou. Nechala tchyni mluvit, aniž by ji přerušovala, a poslouchala proud dalších a dalších vysvětlení, která zněla čím dál prázdněji.
„A proto byly v tom úžasném táboře přísně zakázané mobily?“ skočila jí nakonec do řeči. „Abych se náhodou nedovolala Elišce a nezjistila, že žádný tábor není a že je celou dobu u Lenky doma?“
Alena na ni vytřeštila oči. Odpověď nepřicházela.
„Terezo, prosím tě, nerozčiluj se. Sedneme si a promluvíme si o tom v klidu…“ pokusila se o smířlivý tón, ale hlas jí zněl nejistě.
„A kdyby se Elišce něco stalo?“ Tereze se zachvěl hlas, ale vztek v něm převládal. „Napadlo vás to aspoň na vteřinu, když jste se doma před zrcadlem kochala v nové norkové parádě?“
Tchyně sklopila pohled k zemi. Tentokrát už neměla co říct.
Tereza si kožich ještě jednou přeměřila pohledem. Pak bez dalšího slova přešla k pohovce, popadla ho a zamířila ke dveřím.
„Okamžitě ho vrať! Je můj!“ vykřikla Alena a vrhla se za ní. Chytila rukáv a snažila se jí kožich vytrhnout.
„Pusťte,“ procedila Tereza skrz zuby.
„Zaplatila jsem ho!“
Tereza prudce trhla směrem k sobě. Alena ztratila rovnováhu a jen tak tak se udržela na nohou.
„Beru to jako odškodnění za to, čím si moje dcera kvůli vám prošla,“ řekla Tereza chladně. A bez ohlédnutí odešla z bytu.
Přesně o týden později se z pracovního pobytu vrátil její manžel Ondřej Havelka. Večer seděli u kuchyňského stolu, Ondřej krájel rajčata a okurky do salátu a Tereza jakoby mimochodem poznamenala:
„Mimochodem, tvoje maminka mě nedávno opravdu překvapila. Darovala mi norkový kožich. Umíš si představit takovou štědrost?“
Ondřej zvedl hlavu, husté obočí mu vyjelo vzhůru. „Máma? Kožich? A ještě norkový? To mi k ní vůbec nesedí. Vždyť si pořád stěžuje, že s důchodem sotva vyjde.“
Tereza se lehce usmála. „A přesto. Prý si přeje, abych jako její milovaná snacha chodila vždycky elegantně oblečená.“
Když přišla opravdová zima a Ostravu přikryl silný koberec sněhu, vypravili se všichni k Aleně oslavit její narozeniny. Tereza si samozřejmě oblékla právě ten kožich.
Jakmile Alena otevřela dveře a spatřila ji na prahu, rty se jí stáhly do tenké čárky. V očích jí probleskla bolest i vztek, které však rychle potlačila.
Neřekla ani slovo. Po celý večer hrála roli dokonalé hostitelky a oddané babičky, jako by se nic nestalo. Jen občas její pohled nechtěně sklouzl k lesklé norkové srsti, která jí tak připomínala vlastní chybu.