Zatímco kráčely směrem k atrakcím, Tereza Křížová se v duchu neubránila návratu k událostem starým tři týdny. Tehdy nervózně skládala do kufru oblečení na pracovní cestu a hlavou jí vířily obavy, jak zvládne odloučení od dcery. Nejtěžší nebyla samotná cesta, ale to, že bude muset Elišku na čas svěřit někomu jinému.
Právě v té chvíli se objevila tchyně s řešením, které znělo až podezřele ideálně.
„Moje dávná kamarádka Ivana Matoušková už třetím rokem pořádá soukromý dětský tábor nedaleko Písku,“ oznámila s jistotou. „Jen kolem dvaceti dětí, individuální přístup, čtyři jídla denně podle pečlivě sestaveného jídelníčku. Podívej se na ty fotografie a hodnocení.“
Na obrazovce se střídaly nadšené recenze rodičů, diplomy vychovatelů i snímky šťastně se smějících dětí.
„A kolik to stojí?“ zeptala se tehdy Tereza opatrně, zatímco v duchu počítala rodinné výdaje.
„Pětačtyřicet tisíc za čtrnáct dní,“ odpověděla tchyně klidně a uhladila si halenku. „Není to málo, to uznávám. Ale odpovídá tomu úroveň. A ty přece za tu cestu do Brna dostaneš mimořádné odměny.“
Čas se krátil, do odjezdu na letiště zbývalo jen pár desítek minut a jiné řešení se nenabízelo. Tereza nakonec potlačila pochybnosti, převedla peníze na účet tchyně a odjížděla s přesvědčením, že o Elišku bude výborně postaráno a že si dcera přiveze krásné zážitky.
„Mami, podívej!“ vytrhla ji z myšlenek Eliška a zatáhla ji za ruku. „Matěj se točí!“
U kolotoče s pestře malovanými koníky postávala Lenka Procházková. Bezstarostně ukusovala z obrovské cukrové vaty, skoro větší než její hlava, a s pobaveným úsměvem sledovala svého osmiletého syna Matěje Doležala, jak na strakatém plastovém koni nadšeně mává rukama a cosi vykřikuje.
Když spatřila Terezu, která se k ní rychlým krokem blížila, málem se zakuckala. Rychle si otřela ulepené rty papírovým kapesníkem a nejistě zamrkala.
„Co ty tady?“ hlesla překvapeně. „Měla ses vrátit z Brna až zítra.“
Tereza se zastavila přímo před ní, oči jí planuly. „To mi vysvětli ty. Proč je moje dcera tady v parku? A kde je ten slibovaný tábor?“
Lenka pokrčila rameny. „Jaký tábor?“
„Nehraj tuhle komedii,“ procedila Tereza a postoupila o krok blíž. „Okamžitě mi řekni, proč se moje dítě potuluje samo mezi atrakcemi, zatímco ty si tu v klidu užíváš!“
„Ona je nezvladatelná!“ ohradila se Lenka podrážděně. „Pořád někam odbíhá, neposlouchá, vzteká se. Mám ji snad hlídat každou vteřinu? Řekla jsem jí, ať počká na lavičce, ale prostě zmizela. To není moje vina!“
Tereze vystřelila ruka vzhůru v prudkém gestu. Lenka instinktivně ucouvla, zakopla o kovovou nohu lavičky a neobratně se svalila do trávy, ruce i nohy rozhozené do stran.
„Jé, ta spadla!“ rozesmála se Eliška a zatleskala. „Úplně jako klaun v cirkuse!“
Kolotoč mezitím zpomalil a zastavil se za doprovodu písničky. Matěj seskočil z koníka a zmateně se rozhlížel, kde je jeho maminka.
Tereza už však neměla chuť cokoliv dál řešit. Otočila se, pevně stiskla Eliščinu dlaň a zamířila k východu z parku.
„Jdeme domů, broučku,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Pustím ti pohádky a dáme si něco dobrého.“
Eliška spokojeně přikývla a bez dalších otázek vykročila vedle ní, zatímco za jejich zády zůstával hluk atrakcí i zmatená Lenka ležící v trávě.