Doma Tereza Křížová usadila Elišku Bártovou do rohu měkké sedačky v obývacím pokoji a na velké obrazovce pustila další díl oblíbené pohádky o rozpustilé Máše a trpělivém Medvědovi.
Holčička během pár vteřin zapomněla na všechno, co se odehrálo v parku. Zachumlala se do polštářů, přitiskla si k hrudi svého plyšového zajíčka a s naprostým klidem sledovala barevné obrázky.
Tereza si k ní přisedla a opatrně nadhodila: „Eliško, povídala ti babička Alena něco o tom, že bys měla jet na tábor? Že tam budeš nějakou dobu bydlet a hrát si s ostatními dětmi?“
„Ne,“ odpověděla bezstarostně, aniž by odtrhla oči od televize. „Říkala jen, že budu chvilku u tety Lenky, než se vrátíš z práce.“
Tereze přeběhl po zádech nepříjemný mráz. Usmála se však, aby dceru nevylekala. „Dobře, zlatíčko. Já teď rychle skočím pro něco dobrého na zub a hned jsem zpátky.“
„Tak jo! A přines mi čokoládu s oříškama!“ zavolala nadšeně Eliška.
„Přinesu. A možná víc než jednu,“ odpověděla Tereza a pohladila ji po vlasech.
Do obchodu ale nemířila. Její kroky vedly úplně jinam – přímo k bytu Aleny Kubešové.
Cestou si v duchu přehrávala, jak rozhovor začne. Snažila se uklidnit, aby nevybuchla hned mezi dveřmi. Věděla, že tenhle rozhovor už dál odkládat nemůže.
Vyšla schody, zastavila se před dveřmi a stiskla zvonek. Za chvíli se ozvaly svižné kroky a pak rozjařený hlas.
„Moc ti děkuju za ten skvělý tip, Iva—“
Dveře se otevřely. Alena Kubešová stála na prahu s mobilem u ucha, usmívala se a zjevně byla uprostřed hovoru. Jakmile však spatřila Terezu, úsměv jí z tváře okamžitě zmizel.
„Ivuško, zavolám ti později, ano?“ vyhrkla rychle a telefon vypnula.
„Dobrý den, milá tchyně,“ pronesla Tereza chladně a bez vyzvání vstoupila dovnitř, zatímco Alena zmateně ustoupila stranou.
V prostorném, světlém obýváku upoutalo Terezin pohled něco, co tam rozhodně ještě nedávno nebylo. Na krémové kožené pohovce byla rozložená nádherná norková kožichová bunda tmavě hnědé barvy. Lesklá srst se ve světle lamp jemně třpytila a působila okázale a draze.
„No teda,“ protáhla Tereza a pomalu k ní přistoupila. „Copak to tu máme?“
Alena si nervózně pohrávala s korálky na krku a přešlapovala z nohy na nohu. „To je… víš… taková nečekaná příležitost,“ začala váhavě a zvlhčila si rty. „Byla obrovská sleva, poslední kus. A já jsem si přece šetřila… víš, jaký mám důchod.“
„Takže žádný tábor se nekonal?“ zeptala se Tereza klidně, až mrazivě. „Eliška prostě strávila dva týdny u Lenky, je to tak?“
„Já jsem ji tam chtěla dát,“ bránila se Alena. „Jenže na poslední chvíli se u Ivany Matouškové objevily nějaké potíže. Prý nestihla vyřídit potřebné papíry nebo přišla nečekaná kontrola z hygieny… zkrátka se to celé muselo zrušit. A tak jsem poprosila Lenku, aby malou pohlídala.“
Tereza přejela pohledem z kožichu na tchyni. „A tenhle luxus s tím souvisí jak?“
„No… v tom salonu mi nabídli naprosto výjimečné podmínky,“ ožila Alena náhle, jako by našla pevnější půdu pod nohama. „Splátky bez navýšení na půl roku, sleva čtyřicet procent z původní ceny. Říkala jsem si, že taková šance už se nemusí opakovat…“