Jana Bednářová pomalu odtáhla mobil od ucha a zadívala se na displej, jako by na něm snad mohla spatřit samolibý úsměv Ivety Vysokýové. Zhluboka se nadechla a ještě pomaleji vydechla.
„Říkám, že se k tobě stavíme na palačinky všichni, ale kup červený kaviár. Suché jíst nebudeme!“ zaznělo před chvílí z telefonu tak pronikavě, až kocour na parapetu pootevřel jedno oko a pohoršeně trhl uchem.
„Tak i tobě dobrý den, Iveto,“ odpověděla Jana klidně. V práci tomuhle tónu říkali „ticho před bouří“. „A odkdy se na obyčejnou sobotu vypisují takové jídelní požadavky? Pokud vím, nechystáme šlechtický bál.“
„Vždyť je Masopust!“ odsekla švagrová nekompromisně. „Tradice se mají dodržovat. Přijedeme s Tomášem Kovářem a kluky ve dvě. A snaž se. Vezmi pořádnou zakysanou smetanu, ne žádnou vodičku – takovou, aby v ní stála lžíce. A lososa hezky nakrájej. Tak pa, letím na manikúru!“
Hovor skončil pípnutím. Jana zůstala stát uprostřed chodby, mobil sevřený v ruce, a cítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna spravedlivého rozhořčení.
„Marku!“ zavolala na manžela. „Pojď sem, mám pro tebe radostnou zprávu. Tvoje sestra se rozhodla nás poctít návštěvou. A přivezla si seznam přání jak nějaká hvězda na turné, skoro jako Štěpán Válek.“
Z obýváku vykoukl Marek Tomášek. Byl to dobrosrdečný a spíše mírný muž, jenže před energií své mladší sestry vždycky trochu couval – podobně jako školák před přísným ředitelem. Po vyslechnutí novinky si rozpačitě promnul zátylek.
„Jani, tak… jsou to příbuzní. Mají chuť na palačinky.“
„Na palačinky si můžou zajít do bufetu,“ odsekla a zamířila do kuchyně. „Oni chtějí kaviár. Lososa. Farmářskou smetanu. Viděl jsi ceny? Sklenička kaviáru stojí skoro jako půlka záloh na byt. A přijedou čtyři. S námi šest. Kolik toho mám koupit? Tři balení? Aby se jejich dvacetiletí ‘chlapci’ najedli dosyta?“
„Já to zaplatím,“ navrhl opatrně.
„Nejde o peníze, ale o princip!“ postavila konvici rázně na plotýnku. „Tomu se říká drzost. Nikdy je nenapadlo zeptat se, jestli nemají přinést mouku nebo mléko. Přijedou jak do hotelu all inclusive – bez náramku a bez placení.“
Posadila se na stoličku a chvíli mlčela. Odmítnout je nemohla – Marek by byl nešťastný a jeho maminka by jistě obratem telefonovala s přednáškou o rodinné soudržnosti. Ale hostit celou výpravu delikatesami, zatímco Iveta sedí na manikúře, se jí příčilo.
„Dobře,“ pronesla náhle klidně. „Chtějí kaviár? Dostanou ho. Ale podle mých pravidel.“
Sobota byla zatažená, šedivá, ale Janina odhodlanost by rozptýlila i hustší mraky. Od rána se otáčela v kuchyni. Zadělala těsto – pořádnou dávku, skoro plný hrnec. Když šlo o palačinky, byla mistryní svého oboru… a to se teprve mělo ukázat.