„Zdraví je na prvním místě,“ pozvedla Jana Bednářová ukazováček, jako by právě udílela lekci z občanské nauky. „Sami přece vidíte, jak to dnes chodí. Ceny letí nahoru, energie zdražily, jízdné taky. Člověk musí zvažovat, kam peníze dá. Ty sis, Ivetko, přála kaviár — tak jsem se přemohla a obstarala ho. Ale zbytek menu už musel projít… řekněme úsporným režimem. Šetřit je přece ctnost.“
Dolila švagrové čaj. Čistý, bez jediné krystalky cukru — cukřenka zůstala „nedopatřením“ na lince v kuchyni.
„Když už jsme takhle pohromadě,“ pokračovala nenuceně, „vzpomněla jsem si, že jsi říkala, že Tomáš Kovář je zručný. Nám tu v koupelně kape kohoutek a instalatér ze správy domu si účtuje částky, ze kterých se člověku točí hlava. Nemohl by se na to Tomáš mrknout? A kluci by mohli pomoct Markovi Tomáškovi s balkonem, nějak mu poslední dobou zlobí záda. Berme to jako takovou drobnou protislužbu za ten luxusní kaviár. Vždyť i obyčejné palačinky dnes vyjdou na pěkné peníze — vejce, máslo, mléko…“
Nad stolem se rozhostilo napjaté ticho, až to zazvonilo v uších. Tomáš se zakuckal soustem šarlotky a rychle sáhl po hrnku. Synovci ztuhli na židlích, jako by se snažili splynout s opěradly. Iveta přejela pohledem své čerstvě upravené nehty a pak pomalu vzhlédla k Janě. V Janiných očích poskakovaly jiskřičky pobavení, přesto si zachovávala výraz anděla bez viny.
„Jani,“ vyskočila Iveta náhle a podívala se na hodinky, „my jsme úplně zapomněli! Máme se ještě zastavit u Tomášových rodičů. Čekají nás. Hned teď.“
„Ale to je škoda,“ povzdechla si Jana s hraným zklamáním. „Takže ten kohoutek zůstane bez opravy?“
„Příště! Určitě příště!“ vyhrkla Iveta. „Kluci, obléct! Tomáši, nastartuj auto!“
Za tři minuty bylo hotovo. Hosté zmizeli ze dveří rychlostí vystřelené korkové zátky.
Jakmile se za nimi zabouchlo, Jana se opřela o futro a sesunula se dolů v záchvatu smíchu. Marek Tomášek vykoukl z pokoje a pobaveně kroutil hlavou.
„Ty teda umíš,“ zasmál se. „Zahradní řízek a pracovní brigáda k tomu. To bylo tvrdé.“
„Ale účinné,“ odfrkla si Jana a setřela si slzy smíchu. „Aspoň si zapamatují, že se na návštěvu nechodí s prázdnou a s objednávkovým lístkem jak v luxusní restauraci.“
Zamířila do kuchyně, otevřela lednici a zpoza hrnce vytáhla poctivý kus sušené klobásy, voňavou pečeni a sklenici nakládaných okurek.
„Pojď, Marku. Teď si Masopust oslavíme tak, jak se patří. Kaviár snědli oni, ale palačinky zůstaly nám.“
Marek ji objal kolem ramen a vtiskl jí polibek do vlasů.
„A ten kaviár byl opravdu z Kamčatky?“ zeptal se se smíchem.
„Jistě,“ uchechtla se Jana, když krájela klobásu na tenké plátky. „Z obchodu za rohem. Dokonalá napodobenina. Ale ta plechovka vypadala reprezentativně, co říkáš? Všechno je o dojmu, Marku. A o správné prezentaci.“
Mrkla na něj, namočila palačinku do zakysané smetany a s chutí se zakousla. Byla nadýchaná, voňavá a hlavně jejich. Iveta se už neozvala — zřejmě zpracovávala nečekaný „zelný šok“ a přemýšlela, kde by se dalo povečeřet zdarma. Jenže to už Janu Bednářovou opravdu trápit nemuselo.