Iveta zkřivila rty, ale nic nenamítla — role vyhlášené „znalkyně“ ji zavazovala držet dekorum. Pečlivě palačinku zabalila, ukousla drobný kousek a začala okázale, téměř obřadně žvýkat.
„Hm… ano… to jde,“ pronesla po chvíli s předstíraným zaujetím. „Sůl je vyvážená. Ale, Jano, je toho opravdu poskrovnu. Chlapi potřebují něco vydatnějšího.“
„Tak si dejte ty plněné!“ rozzářila se Jana Bednářová, jako by čekala právě na tuto poznámku. „Dělala jsem je speciálně pro vás.“
Dosud mlčenlivý Tomáš Kovář okamžitě zpozorněl. „Plněné? To už zní lépe,“ zamumlal a natáhl se ke stolu.
Hostitelka k nim přisunula velkou mísu s úhledně srolovanými palačinkami. „Jen si posloužte. Náplň je úplně čerstvá.“
Tomáš popadl jednu z nich, pořádně se zakousl — a náhle ztuhl. Čelisti pracovaly pomalu, výraz v jeho očích se změnil v naprosté zmatení.
„Jano… co to vlastně je?“ zeptal se s plnými ústy. „To je přece… zelí?“
„Samozřejmě, že zelí!“ potvrdila nadšeně. „Dušené, s mrkví a trochou rajčatového protlaku. Báječné, ne?“
„Ale říkala jsi, že jsou s masem…“
„Vždyť zelí je maso ze zahrádky!“ odvětila pohotově starým vtipem, aniž by hnula brvou. „Tomáši, tolik živočišných bílkovin ti přece nesvědčí. Cholesterol, cévy… Myslím na tvoje zdraví. A maso je dneska drahé, to víš sám. Když jste si přáli kaviár, padl celý rozpočet na tenhle kamčatský skvost. Musela jsem si vybrat — buď obyčejné maso, nebo opravdová delikatesa. A své milované švagrové bych přece nemohla říct ne.“
Iveta seděla s tvářemi rudými jako kuličky na talířku. Bylo jí jasné, že ji Jana přechytračila, jenže vytknout nemohla vůbec nic. Kaviár na stole byl. Palačinek hromada. A důvod, proč chybí maso? Vlastně splnění jejího vlastního přání.
„A nějaká klobása by se nenašla?“ ozval se nesměle Adam Vaněk a šťouchal vidličkou do zelné náplně.
„Kdepak, Adámku,“ povzdechla si Jana s hraným zármutkem. „Mysleli jsme, že vás zasytí kaviár. Kdo mohl tušit, že po takové lahůdce dostanete chuť na obyčejnou uzeninu? To by přece úplně přebilo chuťový zážitek.“
Oběd se nesl v podivně sevřené náladě. Hosté, kteří byli zvyklí, že se u Jany stůl prohýbá pod šunkou, pečeněmi a několika druhy salátů, teď tiše ukusovali palačinky plněné zelím nebo potírané marmeládou. Křišťálová miska s kaviárem zmizela během dvou minut, navzdory Janiným snahám zpomalit tempo a dohlížet na „správné vychutnávání“.
„Co si dát aspoň čaj?“ nadhodil Marek Tomášek, aby prolomil dusno.
„Klidně,“ odsekla Iveta. „Aspoň něco teplého.“
„Výborně! A k čaji mám překvapení!“ zatleskala Jana nadšeně. „Upekla jsem váš oblíbený koláč.“
Synovci se okamžitě napřímili.
„S kuřetem?“ vyhrkl Jiří Čermák.
„Nebo s tuňákem?“ přidal se Tomáš s nadějí.
„S jablky!“ oznámila slavnostně Jana a položila na stůl nadýchanou šarlotku. „Na balkoně mi od podzimu zůstala hromada jablek. Byla by škoda je nevyužít.“
Iveta pomalu odložila příbor. V jejím pohledu se mísila dotčenost s neochotným obdivem k promyšlenosti celé té strategie.
„Děkuju ti, Jano,“ procedila s úsměvem, který pálil víc než ocet. „Tohle je opravdu… mimořádně dietní hostina. Člověk si připadá skoro jako na léčebném pobytu.“