Z pánve sklouzávaly jeden za druhým – tenké, pružné a dozlatova upečené, s jemně krajkovanými okraji. Vypadaly tak dokonale, že by obstály i na soutěžní přehlídce cukrářů.
Marek Tomášek, přilákaný vůní másla a těsta, postával opodál a nenápadně se snažil ukořistit ještě horký kousek.
„Ruce pryč!“ plácla ho Jana Bednářová lehce utěrkou přes prsty. „To je taktická zásoba. Čekáme návštěvu.“
Přesně ve dvě hodiny se ozval zvonek. Ve dveřích stála Iveta Vysokýová – navlečená do nové kožešiny, o níž se v rodině vědělo, že ji ještě dlouho budou splácet. Vedle ní přešlapoval její muž Tomáš Kovář, který cosi přežvykoval a tradičně mlčel. Za nimi se tyčili jejich synové, dvojčata Adam Vaněk a Jiří Čermák – statní, červení ve tvářích a věčně při chuti. V rukou neměli vůbec nic. Ani malou čokoládu ke kávě.
„Tady to ale voní!“ protáhla Iveta, aniž by si sundala boty, a zhluboka se nadechla. „No vidíš, Jano, šikovná jsi. Doufám, že jsi nezapomněla na kaviár. S Tomášem jsme o něm mluvili celou cestu.“
„Pojďte dál, umyjte si ruce,“ zazpívala Jana medovým hlasem. „Všechno je připravené přesně podle přání.“
Stůl působil velkoryse – hromada palačinek se tyčila jako malá hora. Okolo stály misky s domácí marmeládou z chaty, květovým medem i kondenzovaným mlékem. A uprostřed, na malém broušeném talířku, spočíval kaviár. Červený, lesklý, zrnitý.
Jenže talířek byl sotva větší než podšálek. A zapíchnutá lžička? Drobná, kávová, stříbrná – spíš ozdoba než náčiní.
„Tak se posaďte a ochutnávejte,“ pobídla je Jana a rozsadila hosty.
Iveta dosedla, přejela stůl hodnotícím pohledem a zarazila se nad miniaturní porcí uprostřed.
„Jani, to je co? Degustační vzorek?“ uchechtla se. „Vždyť jsme čtyři. To je tak na jedno sousto!“
„Ivetko,“ povzdechla si Jana a sepjala ruce na prsou, „ty vůbec netušíš, co to je za poklad. Ne ledajaký kaviár. Divoký losos, ručně lovený v čistých vodách Kamčatky, a to během úplňku. Sehnala jsem ho přes známé, skoro podpultově. Cena? Raději nemluvit. Každá kulička má hodnotu zlata. Řekla jsem si, že raději vezmu méně, ale prvotřídní kvalitu, než vás krmit něčím z regálu. Jsme přece rodina – pro své jen to nejlepší.“
Marek se zakuckal a rychle předstíral kašel, aby zakryl úsměv. Účtenku z místního supermarketu s akční nabídkou „2+1 zdarma“ viděl na vlastní oči. Ale mlčel. Bylo jasné, že Jana rozehrála partii podle vlastních pravidel.
Synovci mezitím přestali vnímat řeči o úplňku a natáhli ruce po palačinkách.
„Mami, dej kaviár!“ zaburácel Adam hlubokým hlasem.
„Moment!“ zarazila je Jana autoritativním gestem, jako by kárala třídu neposedných žáků. „Taková delikatesa se nejí po lžících. To byste zničili chuť. Skuteční gurmáni,“ střelila významným pohledem po Ivetě, „si dopřávají jen maličké množství, aby vynikla jemnost.“
Vzala drobnou lžičku a každému na palačinku pečlivě odměřila přesně pět kuliček.
„Tak. Teď zabalit a pomalu vychutnat. Cítíte tu stopu mořského vánku?“
Iveta otevřela ústa, aby něco poznamenala, a její pohled znovu sklouzl k téměř nedotčenému talířku uprostřed stolu.