„Ustupte přece rodině,“ zaznělo hned ode dveří místo pozdravu, zatímco si z bot oklepávali únorový sníh přímo na můj italský koberec. To jejich „rodině“ neznělo jako prosba, ale jako rozsudek nejvyšší instance, proti kterému není odvolání. Ve vzduchu se místo vůně koláče rozhostil pach znárodňování.
„Kateřino,“ spustila tchyně Ludmila Řezníková a rozepínala přitom kožich, v němž připomínala medvědici vyrušenou ze zimního spánku. „Snad víš, že rodina je jeden organismus. Když jednomu prstu hrozí sněť, celé tělo musí okamžitě zasáhnout.“
„Když prst zachvátí sněť, obvykle se amputuje, aby zbytek těla přežil,“ odpověděla jsem klidně a opřela se o kuchyňskou linku. „Dáte si čaj, nebo rovnou přejdeme k seznamu požadavků?“
Petr Tkadlec stál vedle mě s pažemi zkříženými na hrudi. Působil jako útes, do něhož dlouhá léta narážely vlny mateřských manipulací, aniž by z něj dokázaly odlomit jediný kousek.
„Petře, řekni jí něco!“ rozčílila se Ludmila Řezníková a těžce dosedla na pohovku. Po jejím boku seděla Klára Malířová. Ta byla zvláštní kombinací – ve dvaatřiceti si uchovala bezelstnost pětiletého dítěte, ale když ucítila příležitost, sevřela ji s vytrvalostí bulteriéra, který zahlédl opuštěnou klobásu.
„Mami,“ ozval se Petr pevně, „Kateřina má pravdu. Rekonstrukci domu na venkově jsme sotva dokončili. Sami jsme tam ještě ani nepřespali. O jakém výročí tety Anežky Králové to vůbec mluvíme?“
Podstata jejich nároku byla prostinká. Manželova rodina usoudila, že náš zbrusu nový dům uprostřed borového lesa je ideálním místem pro oslavu kulatin jakési vzdálené příbuzné. Samozřejmě bezplatně. A s mým kompletním servisem, jak jinak.
„To je ale sobecké!“ vyhrkla Klára a vytřeštila oči. „Ten dům je prázdný! Stojatá energie ničí jeho auru. Existuje přece staré moudro – dům žije jen tehdy, když se v něm ozývá smích hostů.“
„Kláro,“ přerušila jsem ji s lehkým úsměvem, „modernější moudrost říká, že dům vydrží déle, když se po něm nešlape v zabahněných botách a nelije se červené víno na bílou sedačku. A proti stojaté energii máme klimatizaci.“
Zůstala zaskočeně sedět, trhla ramenem a uraženě zabořila pohled do telefonu. Vypadala jako nafouknutá ropucha, které někdo sebral tu nejšťavnatější mouchu.
„Jste bezcitní,“ uzavřela Ludmila Řezníková a z kabelky vytáhla těžký kalibr – kapesník. „Nespala jsem po nocích, vychovávala jsem ho, živila… A teď, když vás žádám o drobnost – klíče jen na tři dny! – mi u dveří naznačujete, že mám odejít.“