„…mi u dveří naznačujete, že mám odejít. Styďte se, Petře. Styď se i ty, Kateřino. Člověk člověku vlkem, co?“
Usmála jsem se bez náznaku vřelosti. „Člověk člověku příbuzným, paní Ludmilo. A to bývá mnohem nebezpečnější,“ odpověděla jsem klidně. „Ne. Ten dům se nepronajímá, nepůjčuje ani nepřenechává. Je to náš soukromý prostor. Tečka.“
Ludmila Řezníková ztuhla. Očividně čekala, že její citové vydírání prolomí obranu, místo toho narazilo na zeď. Už se nadechovala k další dávce přísloví a morálních soudů, ale pohled jejího syna byl tentokrát tvrdý a neústupný. Ústa zase zavřela, až jí cvakly zuby.
„Dobrá,“ procedila chladně. „Rozuměli jsme si. Pojď, Kláro. Tady o nás nestojí.“
Dveře za nimi zapadly.
„Tak co, máme vyhráno?“ vydechl Petr Tkadlec a objal mě kolem ramen.
„Obávám se, že to byla jen předehra,“ odpověděla jsem. „Raději zkontroluj, jestli jsou náhradní klíče tam, kde mají být.“
Byly. Jenže jsem podcenila fantazii protivníka.
O týden později, v pátek navečer, jsme balili kufry. Konečně jsme si chtěli užít náš vlastní víkend na chalupě – roztopit krb, otevřít láhev vína a dívat se, jak se sníh tiše snáší na smrky. Ticho bytu přerušil telefon. Volal soused z vedlejší parcely, Josef Čermák.
„Katko, ahoj,“ zachraptěl. „To jste si tam nastěhovali půlku města? Svítí to tam jak na pouti, hudba řve, komín kouří. Přijely dvě auta.“
Zapnula jsem hlasitý odposlech. S Petrem jsme si vyměnili pohled. V jeho očích vztek, v mých chladný kalkul.
„Jak se dostali dovnitř?“ zeptal se tiše.
„Alarm…“ začal.
„Kód,“ došlo mi. „Klára mě sledovala, když jsem před měsícem nastavovala vzdálený přístup. Pamatuje si všechno.“
Nehnali jsme se autem přes půl republiky. Nevolali jsme policii. Posadila jsem se na gauč, otevřela tablet a spustila aplikaci chytré domácnosti.
„Co máš v plánu?“ zeptal se Petr a nalil si sklenici vody.
„Zařídím jim víkend, na který nezapomenou,“ usmála jsem se. „Paní Ludmila chtěla, aby dům ožil? Tak ať si to užije.“
Na displeji svítilo: obývák +24 °C. Vnitřní kamery jsme ještě neměli, jen ty po obvodu, ale senzory pohybu hlásily čilý provoz v kuchyni i v hale.
„Krok jedna,“ pronesla jsem téměř slavnostně. „Operace Doba ledová.“
Přepnula jsem kotel do nouzového režimu a nastavila cílovou teplotu na deset stupňů. Poté jsem uzamkla ovládací panel heslem, které znal pouze administrátor systému – tedy já.