Panel zůstal zamčený pod heslem, které znám jen já jako správce systému.
„To je docela drsné,“ poznamenal uznale Petr Tkadlec. „Ale pořád si můžou zatopit v krbu.“
„Jistě,“ pokrčila jsem rameny. „Pokud objeví dřevo. Koš u krbu je prázdný a kůlna se zásobou je jištěná elektronickým zámkem. Přístupový kód nemají.“
Uběhlo sotva třicet minut a Petrovi se rozdrnčel mobil. Na displeji svítilo jméno jeho matky.
„Petře!“ ječel z reproduktoru hlas Ludmily Řezníkové. „Máte rozbitý topení! Radiátory jsou ledový! My tu mrzneme! A jsou tu děti!“
Petr zůstal klidný. „Jaké děti, mami? Mluvila jsi o oslavě narozenin tety Anežky Králové.“
„No… Anežčini vnuci! To je jedno! Okamžitě s tím něco udělej! Jsi chlap, tak se tak chovej!“
„Jsem chlap, který nikoho nepozval,“ odpověděl chladně. „Systém nejspíš vyhodnotil cizí přítomnost a přešel do ochranného režimu. Na dálku s tím nehnu. Doporučuji odjet.“
„My už máme prostřeno! Pili jsme! Nemůžeme řídit!“ zalykala se hystericky. „Musíš přijet a opravit to!“
Naklonila jsem se k telefonu. „Každá služba něco stojí,“ pronesla jsem klidně. „A ve vašem případě poslouží taxi Comfort Plus. Do města vás odveze bez potíží.“
„Kateřino Kovářová, ty jsi bezcitná!“ zasyčela Ludmila. „Místo srdce máš kalkulačku!“
„Dějství druhé,“ zašeptala jsem směrem k Petrovi. „Egyptská tma.“
Otevřela jsem sekci osvětlení. „Nemyslíš, že je tam na tak důvěrné rodinné setkání až příliš jasno?“ Jedním příkazem jsem vypla hlavní světelné okruhy. Zůstalo jen nouzové světlo v chodbě, slabé a přerušované, blikající v pravidelném třívteřinovém rytmu.
Petr hovor neukončil, takže jsme slyšeli všechno. Výkřiky. Řinčení porcelánu.
„Tma! Kláro Malířová, šlápneš mi do salátu!“ bědovala Ludmila. „Tohle je šikana! Jsme rodina! Máme právo!“
„Právo mají ti, kdo vlastní nemovitost,“ odpověděla jsem věcně. „A vy přece často říkáte, že světlo duše je důležitější než elektřina. Tak prosím — sviťte.“
Podle zvuků se tchyně snažila zachytit nábytku, ale působilo to spíš jako když slepé kotě naráží do zdi.
„My… my vás dáme k soudu! To je týrání!“ zapištěla. Hlas jí přeskočil do chraplavého krákání.
„Krok třetí,“ oznámila jsem tiše. „Symfonie odplaty.“
V domě máme stropní audio systém s výkonem jako menší koncertní sál. Otevřela jsem seznam testovacích nahrávek. Nevybrala jsem ani Mozarta, ani tvrdý metal. Zvolila jsem speciální záznam, který používáme při kontrole zvukotěsnosti — směs pronikavého dětského pláče proloženého monotónním duněním stavební vrtačky, zvuk, který dokáže rozleptat i ty nejpevnější nervy.