Nastavila jsem hlasitost na osmdesát procent.
Z reproduktoru telefonu se okamžitě vyvalil zvukový masakr. Do toho pekelného mixu proniklo zděšené ječení. „Ááá! Co to má být?! Vypněte to!“ křičela Klára Malířová tak, že jí hlas přeskakoval. „Rozjede se mi migréna!“
„Odjeďte,“ pronesl Petr Tkadlec klidně, téměř lhostejně. „Za půl hodiny se brána automaticky přepne do nočního režimu a zablokuje se. Kdo nestihne vyjet, zůstane uvnitř až do pondělí. Se sbíječkou a deseti stupni.“
Byla to sázka na jejich neznalost. Bránu šlo zevnitř otevřít jediným tlačítkem. Jenže to oni netušili.
Na obrazovce z venkovních kamer jsme sledovali scénu, která připomínala rozkopané mraveniště zalité vařící vodou. Dveře létaly, postavy vybíhaly s kabáty přehozenými přes ramena, s talíři, taškami i kabelkami. Anežka Králová, kterou jsem předtím viděla sotva jednou, sprintovala k autu s energií vrcholové sportovkyně a k hrudi si tiskla nedopitou láhev koňaku. Klára se vláčela s obrovským pytlem, zakopávala na zledovatělém chodníku a cosi hystericky vykřikovala. Průvod uzavírala Ludmila Řezníková. Hrozila pěstí kamsi do tmy, ale působila spíš jako promočená slepice než jako orlice, za kterou se považovala.
Naskákali do vozů. Motory zařvaly. Během minuty bylo prázdno.
Vypnula jsem „koncert“, topení vrátila do běžného režimu a staré přístupové kódy definitivně smazala.
Petr se zadíval na monitor a tiše řekl: „Myslel jsem, že mi jich bude líto. Ale cítím…“
„Úlevu?“ doplnila jsem.
Přikývl. „A taky hrdost. Na tebe. A na to ticho.“
Na chalupu jsme dorazili za dvě hodiny. Uvítalo nás příjemné teplo — a spoušť v obýváku. Na podlaze se válely zbytky salátu, střepy ze sklenice a mezi tím vším ležela zapomenutá čepice Ludmily Řezníkové. Vzala jsem ji dvěma prsty, jako by byla kontaminovaná, a bez váhání ji hodila do pytle na odpadky.
„Káťo,“ ozval se Petr, když rozdělával oheň v krbu, „co když to zkusí znovu?“
Nalila jsem víno a klidně odpověděla: „Nezkusí. Lidé dokážou odpustit křivdu, ale nikdy nepřekousnou ponížení. A když je jejich trapas zaznamenán chytrým domem, je to horší, než kdyby prohráli se mnou. Pro Ludmilu Řezníkovou je porážka od kusu techniky naprosto nepřijatelná.“
Druhý den telefon mlčel. Rodinný chat zůstal nezvykle tichý. Až večer se objevila zpráva od Kláry: „Zlé skutky se vracejí jako bumerang!“ Označila jsem ji palcem nahoru.
Zapamatujte si, dámy: štědrost je ctnost jen do chvíle, než si ji někdo začne vykládat jako slabost. Když dovolíte ostatním, aby vám seděli na krku, počítejte s tím, že vás začnou pobízet ostruhami. Hranice se nekreslí křídou. Ty se lijí z betonu.
A příbuzní? Mějte je rády na dálku. Čím víc kilometrů a kilowattů mezi vámi, tím pevnější vztahy. Ověřeno praxí.