Bankomat s nepříjemným zapípáním vyplivl kartu zpět. Místo obvyklé výzvy k výběru hotovosti svítil na displeji červený nápis oznamující zamítnutí transakce.
Ludmila Tkadlecová několikrát zamrkala a instinktivně si upravila kožešinovou čepici, která jí najednou připadala dusivě těžká. To musí být omyl. Určitě chyba systému. Dnes je přece šestnáctého — den, kdy jí snacha posílá peníze. Petra tomu říkala finanční výpomoc, ale Ludmila to už dávno brala jako samozřejmou odměnu za to, že vychovala takového syna, jakým je Tomáš Vaněk.
Zasunula kartu do otvoru znovu. Prsty v kožených rukavicích klouzaly po klávesnici, jako by jí ani nepatřily.
Nedostatek prostředků.
Za jejími zády někdo otráveně odfoukl.
— Paní, budete ještě dlouho? Čekáme tu frontu.
Ludmila se prudce otočila a probodla mladíka v mikině s kapucí chladným pohledem.
— Mějte trochu strpení! Ten přístroj zlobí.
Ustoupila stranou k výloze a vytáhla mobil. Telefon vyzváněl, ale nikdo hovor nepřijal. Ani Petra, ani Tomáš.
— Jen počkejte, — zasyčela mezi zuby, jak se jí v hrudi vzdouvala uraženost. — Já vám ukážu, co znamená být nedostupný. Dnes mám objednanou manikúru a vy mi to takhle zkazíte?
K bytu syna dorazila asi za čtyřicet minut. Poslední bankovky nechala taxikáři a celou cestu si v hlavě přehrávala, co jim řekne. Představovala si, jak vejde dovnitř a bez obalu jim všechno vyčte. Petra bude hledat výmluvy a Tomáš sklopí oči. Určitě jen zapomněli. Mladí, lehkomyslní. Ale ona jim to připomene.
Dveře otevřela Petra.
Ludmila se nadechla, připravená spustit zvýšeným hlasem, jenže slova jí uvízla v krku. Snacha vypadala hrozně. Vždy pečlivá a upravená žena teď stála v Tomášově vytahaném tričku, vlasy ledabyle stažené do rozcuchaného drdolu, tvář bledá a propadlá.
— Vy? — ozval se z ní chraplavý hlas, jako by dlouho nemluvila. — Nešlo nejdřív zavolat?
— Volala jsem! — odsekla Ludmila a bez pozvání vstoupila dovnitř, lehce Petru odstrčila ramenem. Místo obvyklé vůně kávy ji udeřil pach léků a vydýchaného vzduchu. — Oba mě ignorujete. Co se děje? Proč je účet prázdný? Udělali jste ze mě v obchodě blázna!
— Pojďte do kuchyně, — řekla Petra tiše a zavřela dveře. — Tomáš hned přijde.
V kuchyni vládl nepořádek. Na stole se vršily neumyté hrnky, rozházené papíry a krabičky od léků. Ludmila si znechuceně setřela drobky ze židle a posadila se, aniž by si svlékla kabát.
— Poslouchám. Mám dnes ještě program.
Petra se sesunula na stoličku naproti ní. Vypadala vyčerpaně, jako by několik nocí nespala.
— Už vám nic posílat nebudeme, Ludmilo.
— Prosím? — vyprskla tchyně krátkým, nevěřícným smíchem. — To má být nějaký vtip? Moc se nebavím.
— Dala jsem výpověď. Před týdnem.
— Výpověď? Z takové práce? Zbláznila ses? Máte hypotéku, dítě vám jde do školy! To má Tomáš všechno táhnout sám?
— Tomáš o tom ví. Rozhodli jsme se společně. Lékař mi řekl…