Petra tehdy proplakala celý týden. Byla přesvědčená, že šperk někde ztratila. A ty… ty jsi ji objímala a chlácholila. Opakovala jsi jí, že je to jen věc, že nejdůležitější je zdraví.
— Chtěla jsem ho vzít zpátky! — vyhrkla Ludmila Tkadlecová, zahnaná do kouta. — Nutně jsem potřebovala peníze! Rozbolely mě zuby a do žádné státní ordinace bych nešla! Měla jsem v plánu to vyplatit!
Tomáš zavrtěl hlavou.
— Za ty peníze jsi zaplatila pobyt v lázních, mami. Viděl jsem potvrzení.
— A co má být?! — zvýšila hlas, jako by útokem chtěla přehlušit vlastní stud. — Ano, jela jsem! Jsem snad celý život jen služka? Zasloužím si odpočinek! Vy máte šperků dost, jeden vás přece nezruinuje!
— Nebyl to obyčejný šperk, — zašeptala Petra. — Připomínal mi tátu. Když odešel, držela jsem se toho řetízku jako poslední památky.
Tomáš pohlédl na matku pohledem, v němž nebylo poznání, jen cizota.
— Odejdi, — pronesl tiše.
— Ty mě vyhazuješ? Vlastní mámu? Kvůli kusu kovu?
— Ne kvůli kovu. Kvůli lži. A kvůli tomu, že nás nemáš rád tak, jak tvrdíš. Jen nás využíváš.
— Tak si žijte po svém! — popadla kabelku, ruce se jí třásly tak, že minula ucha. — Ještě uvidíte, až budete něco potřebovat!
Vyřítila se z domu a dveře za ní zaduněly. Na chodníku si chtěla přivolat taxi, ale aplikace hlásila nedostatek prostředků. Nezbylo než čekat na autobus. Studený vítr jí šlehal do tváře a v hlavě jí tepalo jediné: oni toho budou litovat.
Nel litovali. A telefon zůstal němý.
První týdny ji držela nad vodou uražená pýcha. Z posledních peněz si kupovala zákusky, okázale procházela kolem jejich domu se vztyčenou hlavou, jako by nic neztratila.
Jenže úspory se rozplynuly. Úplně.
Lednice zela prázdnotou. S překvapením zjistila, jak drahý je obyčejný sýr a že zálohy na energie spolknou polovinu její penze. Začala brát nejlevnější těstoviny a kuřecí kosti na vývar.
Byt se ponořil do ticha. Dřív ji obtěžovaly hovory od snachy, teď se mobil neozval celé dny. Jen automatické nabídky půjček.
— Máte předschválený úvěr… — ozýval se veselý hlas.
— Dejte mi pokoj! — vyštěkla a hovor ukončila, aby se vzápětí rozplakala.
Třetí měsíc jí praskl zip na zimních botách. V opravně jí sdělili cenu, z níž se jí zamotala hlava.
— Vždyť je to práce na pár minut! — bránila se.
— Tak si to opravte sama, — pokrčil rameny řemeslník.
Doma stáhla z horní police starý kufr. Uvnitř ležel šicí stroj — těžký, poctivý. Kdysi na něm šila pro půl ulice, když byl Tomáš ještě malý.
Navlékla nit. Prsty, nezvyklé na práci, se jí chvěly. Se zapínáním zápasila celé odpoledne, několikrát se píchla, zlomila dvě jehly. Ale nakonec to zvládla.
Nazítří, s pocitem hořké hanby, přilepila u vchodu lístek: Opravy oděvů. Levně. Byt 15.
Jako první zazvonila sousedka, sotva dvacetiletá studentka.
— Paní Ludmilo, roztrhly se mi džíny… pomohla byste mi je spravit?