…že pokud nepřestanu, moje tělo to prostě vzdá. Je mi pětatřicet a připadám si, jako bych měla o dvacet víc.
Ludmila Tkadlecová pevně stiskla rty. Na okamžik v jejích očích problesklo cosi jako lítost, ale rychle to překryla dotčenost.
— Ale prosím tě. Hned z toho děláš tragédii. My jsme v devadesátkách neměli skoro nic, vychovávali děti a nikdo se nás neptal, jestli jsme unavení. A přežili jsme. Tobě jen změkla povaha, Petro. Tomáš tě příliš rozmazlil.
— Budeme vycházet jen z Tomášova platu, — odpověděla Petra tiše a pohledem klouzala po desce stolu. — Budeme muset šetřit úplně na všem. I vám už posílat peníze nemůžeme. Máte přece svůj důchod.
— Důchod? — rozhodila rukama Ludmila. — Co si za něj asi tak koupím? Rohlíky a máslo? Jsem zvyklá žít důstojně! Potřebuji vitamíny, rehabilitace… Jsem přece vaše matka. Mám snad nějaké právo!
Do kuchyně vstoupil Tomáš. Na sobě měl tepláky, tvář zarostlou a kruhy pod očima prozrazovaly únavu. Beze slova se postavil za Petru a položil jí dlaně na ramena.
— Mami, nech toho.
— Já nic nezačínám, jen se snažím ti otevřít oči! — otočila se k němu prudce. — Řekni jí něco! Ona si bude doma odpočívat a na vlastní matku zapomenete?
— Mami, prostě na to nemáme.
— Jak nemáte? Vždyť chodíš do práce!
— Splácíme dluhy za Petřinu léčbu. A… — zhluboka se nadechl. — A už nemůžeme financovat tvoje rozmary. To není pomoc. To je vydržování.
— Vydržování? — zrudla Ludmila. — Ty nevděčníku! Celý život jsem obětovala tobě! Nevdala jsem se znovu, abys neměl cizího otce! A teď mi vyčítáš kus chleba?
— Ty peníze končily za taxíky, večeřemi v restauracích a novými kabelkami, — ozvala se Petra klidně. — Zatímco já chodila v obnošeném kabátu.
— Do mých peněz ti nic není! — vykřikla tchyně. — Byly moje!
— Byly moje, Ludmilo Tkadlecová. Vydělávala jsem je já. A polykala jsem u toho prášky na nervy po hrstech.
— Okamžitě mi vrať kartu! — vyskočila ze židle. — I kdyby na ní nebyla ani koruna, je to moje věc!
Natáhla ruku. Petra pomalu vytáhla plastovou kartu z kapsy a chvíli ji mezi prsty otáčela.
— Vrať mi ji, jsem na ni zvyklá! — křičela Ludmila.
Petra zvedla hlavu. V jejím pohledu už nebyla ani stopa podřízenosti.
— Ne.
— Cože? Tomáši, slyšíš ji? Ona mi ji nechce dát!
Tomáš přistoupil ke stolu. Místo odpovědi však položil před matku pomačkaný lístek z zastavárny.
Žlutý papírek dopadl na ubrus. Ludmila ztuhla. Oči jí přelétly řádky: Zlatý řetízek, 15 gramů. Odevzdala: L. Tkadlecová.
V místnosti se rozhostilo dusivé ticho.
— Kde jsi to… — vydechla ochraptěle.
— Našel jsem to před třemi měsíci, — řekl Tomáš bezbarvým hlasem. — Přišel jsem si k tobě do kabelky pro klíče od chaty. A narazil jsem na tenhle doklad.
Ludmila couvla o krok.
— Tomáši, já ti to vysvětlím…
— Ten den, kdy Petře zmizel řetízek. Dárek od jejího táty. Byla jsi u nás. Pomáhala jsi jí přerovnávat věci ve skříni.