— …a nové si teď dovolit nemůžu. Myslíte, že byste to zvládla?
Ludmila si vzala džíny do rukou a beze slova přikývla. Šila pomalu, pečlivě, steh vedle stehu, jako by opravovala něco mnohem cennějšího než jen kus látky. Když bylo hotovo, dívka jí vtiskla do dlaně zmačkanou bankovku a k tomu tabulku čokolády.
— Děkuju moc! Opravdu jste mi pomohla.
Ten večer seděla Ludmila sama u kuchyňského stolu, usrkávala slabý čaj a ukusovala z té čokolády. Najednou jí došlo, že drží první peníze po mnoha letech, které získala vlastní prací. Nikomu se nevnucovala, nikoho nepřemlouvala. Prostě něco udělala — a bylo to k užitku.
Postupně se začali ozývat další lidé z domu. Zkrátit kalhoty, vyměnit zip, zúžit šaty. Žádné velké částky, spíš drobné. Záda ji bolela, oči pálily únavou. Přesto v pravidelném klapání stroje nacházela zvláštní klid. A s tím tichem přicházely i myšlenky.
Nevybavovala si hádky ani křivdy. Místo toho viděla Petru, jak jí domlouvá vyšetření u lepšího lékaře. Tomáše, jak funí do schodů s novou televizí, protože chtěl, aby ji měla pohodlnější večery. Snažili se. Opravdu se snažili být rodinou. A ona? Vnímala je jen jako jistotu peněz.
Řetízek… sevřelo se jí hrdlo. Památka po otci. Věděla, co pro ně znamenal. A přesto ho bez váhání odnesla do zastavárny, jen aby si dopřála trochu pohodlí.
Uplynulo půl roku. Jedno pošmourné sobotní odpoledne stála Ludmila přede dveřmi bytu svého syna. Srdce jí bušilo tak silně, že sotva popadala dech. V ruce svírala igelitovou tašku.
Stiskla zvonek. Na okamžik ji napadlo utéct, dokud je ticho. Jenže zámek cvakl.
Ve dveřích se objevil Tomáš. Vypadal hubenější, vážnější.
— Mami? Děje se něco?
— Ahoj, Tome… já jen na chvilku.
Z chodby vykoukla Petra. Jakmile tchyni spatřila, její výraz ztuhl.
Ludmila rychle podala tašku synovi.
— Přinesla jsem tohle.
Tomáš nahlédl dovnitř. Sklenice s angreštovým džemem a obálka.
— Co to má znamenat?
— Džem jsem vařila sama. A v obálce je pár korun. Budu nosit další. Postupně. Kvůli tomu řetízku.
Petra k nim přistoupila blíž.
— To přece nemusíte…
— Musím, — odpověděla Ludmila pevně a zadívala se jí do očí. — Byla jsem se ptát, kolik tehdy stál. Všechno vrátím. Teď pracuju. Šiju.
Stáhla si rukavici. Její ruce už nebyly jemné; kůže zdrsnělá, bříška prstů poznamenaná jehlou.
— Já… — hlas se jí zlomil. — Byla jsem hloupá, Petro. Odpusťte mi. Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že jsem se nechovala jako člověk. Myslela jsem si, že láska je samozřejmost. A přitom se o ni musí pečovat.
Otočila se, aby skryla slzy.
— Mami, počkej.
Tomáš ji chytil za rukáv kabátu.
— Kam jdeš? Vždyť jsme právě dali vařit vodu.
Petra tiše vzala tašku z jeho ruky. Vytáhla sklenici a podržela ji proti světlu.
— Angrešt? — zeptala se měkčeji.
— Ano. Takový ten zelený… měl ho rád, když byl malý.
— Tak pojďte dál, paní Tkadlecová. Jen si prosím zujte boty, vytřela jsem.
Seděli pak spolu u kuchyňského stolu. Pára z hrnků stoupala ke stropu, Tomáš si mazal džem na krajíc a mlčky se usmíval. Řetízek se už vrátit nedal. Přesto Ludmila cítila, že něco jiného, mnohem cennějšího, se jim podařilo zachránit. A to právě včas.