Starosta obce, Václav Bednář, byl muž podsadité postavy s hustým knírem a málomluvnou povahou. Tvář i paže měl opálené do tmavě hnědého odstínu, jako by celé léto strávil pod širým nebem. Bez dlouhých řečí nabídl Šimonovi Pražákovi, že mu poskytne svou chalupu jako provizorní ordinaci i noclehárnu. A aby šel ostatním příkladem, posadil se rovnou na lavici jako první pacient.
Šimon otevřel jeho kartu, přelétl řádky očima a nahlas přečetl diagnózu:
„Zánět mozkových blan.“
Pak si starostu pozorně změřil pohledem. „Jak se cítíte?“
„Docela obstojně.“
„A čím se léčíte?“
„Včelami.“
„Prosím?“ zarazil se lékař.
„Mám za stodolou úly,“ vysvětloval klidně Václav Bednář. „Když na mě něco leze, zajdu k nim hned po ránu. Zaklepu na úl, ony mě párkrát bodnou, já si pak dám půl litru medu a je po trápení. V práci člověk na nemoc nemá čas, tak to samo přejde. Takhle nás léčil už otec a jeho předtím děda. Včelí jed je prý hotový zázrak.“
Na pohled působil naprosto příčetně a zdráv. Šimon pro jistotu zkontroloval další příznaky, ale nic nenasvědčovalo vážnému onemocnění. Do dokumentace proto připsal stručné: „Bez obtíží.“
Dalším v pořadí byl František Zelený, místní pastevec. Podle data narození mu bylo třiadevadesát let. Z poznámek předchozího lékaře vyplývalo, že jej kdysi nabral býk na roh.
Šimona překvapilo, když stařec dorazil sám, bosý, z nejvzdálenějšího stavení ve vsi, a mezi zuby si nesl stéblo pšenice.
„Jak se vám daří?“ podivil se lékař.
„Lépe už to snad ani nejde,“ pokrčil rameny František Zelený.
„A co ta rána… to probodnutí?“
„Jaké probodnutí?“ nechápal pastevec. „Nikde jsem se nepropíchl. Stádo mám spočítané do posledního kusu.“
„Myslím ten případ, kdy vás nabral býk,“ upřesnil lékař rozechvěle.