Žena si ještě odfrkla a dodala: „S ostatními tu stejně není o čem mluvit. Knížku v ruce nedrželi, co jsou na světě.“
Šimon Pražák si instinktivně sáhl na čelo, jestli náhodou nemá horečku on sám.
„Dobrá… a co vaše plíce?“ zkusil to opatrně.
„Moje plíce? A co by s nimi mělo být?“ podivila se Jana Čermáková.
„Podle dokumentace jste prodělala oboustranný zápal plic. To je vážná věc. Jak jste se z toho dostala, že tu dnes sedíte?“
„Ale tohle?“ mávla rukou. „Soused si vždycky roztápí starou černou saunu. Když na mě něco leze, zajdu si tam vypotit kosti. Všechno ze mě sleze raz dva. A pak si dám hrnek vrbovky s medem. Václav Bednář má med silný jako lék, jeho včely makají od jara do zimy.“
Šimon jen nevěřícně zaklapl kartu. „Zemřel tu loni vůbec někdo?“
„Skoro nikdo. Jen Gabriela Kratochvílová ze sedmičky.“
Listoval dál. „Tady stojí, že ji pokousala liška. Údajně vzteklina.“
„Ale kdepak,“ odfrkla si Jana. „Vzteklina ne. Spíš závist. Mně se tehdy urodila mrkev dvakrát větší než jí. Neunesla to a skočila do rybníka. Ta liška mezitím pokousala půl vesnice. Nakonec si ji vzal Josef Čermák, ochočil ji a teď mu hlídá dvůr.“
Během dne se u Šimona vystřídala téměř celá vesnice, i když se nikomu zvlášť nechtělo – práce na polích bylo až nad hlavu. Případy byly rozmanité, ale léčba podivuhodně jednotná. Ať šlo o vyvrtnutý kotník nebo useknutý prst, doporučovalo se makat na poli, přiložit jitrocel, uvařit odvar z kopru, případně uštědřit pořádný pohlavek, který prý vyžene nemoc z těla i z hlavy.
Šimon byl v naprostém úžasu. Do závěrečné zprávy však suše napsal: „Stálá ordinace není nutná. Kontrolní návštěvu doporučuji za pět let.“
Ve městě ho za úsporné řešení pochválili a svěřili mu menší obvod. Hned první den ordinace otevřel dveře mohutný chlap s drobnou třískou v prstu. Tvrdil, že umírá v hrozných bolestech, žádal okamžitý chirurgický zákrok a minimálně dvoutýdenní hospitalizaci.