„Tenhle případ máte na mysli?“ upřesnil konečně.
„Ale ten?“ mávl František Zelený rukou. „To přece nebylo žádné probodnutí. Aleš Pavlíček mi jen trochu přejel po žebrech. Spíš mě polechtal. Pravda, musel jsem mu pak domluvit, rošťákovi.“
„Domluvit?“ zpozorněl lékař.
„No jak asi. Párkrát jsem ho plácl po čumáku, aby se uklidnil. Mladá krev mu stoupla do hlavy, tak jsem mu ten jeho hřebínek musel srovnat.“
„Vy jste se s býkem opravdu pral?“ vydechl nevěřícně.
„Pral nepral… byla z toho pěkná mela. On mi taky párkrát naložil. Ale od té doby jsme sehraná dvojka.“
„A tu ránu jste ošetřil čím?!“ zvýšil hlas Šimon Pražák.
„Vlaštovičníkem. Čím jiným? Namažeš, zavážeš a jdeš zahánět stádo.“
Doktor si prohlédl jizvu, která se ztrácela mezi mnoha dalšími. František mu je s chutí jednu po druhé vysvětloval.
„Tady jsem se jako kluk zřítil ze stromu, větev mě rozřízla. A tohle? To je stopa po sekeře. Tadeáš Růžička tehdy štípal poprvé dříví a já stál moc blízko.“
„A všechno jste léčil tou bylinou?“ procedil lékař a cítil, jak mu stoupá tlak.
Muž spokojeně přikývl. Do karty přibyla další poznámka: zdráv.
Vzápětí vstoupila další pacientka – Jana Čermáková. Věk se u ní dal jen hádat. Dokumentace byla skoupá: oboustranný zápal plic a od pěti let hluchoněmá.
Šimon jí na lístek napsal: „Dobrý den, jmenuji se Adam Zeman, jsem váš nový lékař.“
„Dobrý den. Jana Čermáková,“ odpověděla nahlas.
Lékař vyskočil ze židle.
„To není možné, vždyť jste hluchoněmá!“
„A co jako?“ ohradila se dotčeně. „Když neslyším, nesmím ani pozdravit?“
„Ale podle záznamů jste od pěti let nepromluvila!“
„Možná nebylo s kým,“ pokrčila rameny. „Teď přede mnou stojí vzdělaný člověk, slušně vychovaný. Ten před vámi na mě hned začal hulákat sprosťárny.“