Dívka si přitáhla deku těsněji k tělu, jako by jí opravdu byla zima, a ospale pootevřela oči.
„Mami, to jsi ty? Strašně jsem zmokla v dešti… a nějak jsem usnula,“ zamumlala s nejasným úsměvem, víčka jí znovu klesla a během vteřiny spala dál.
Kateřinu Kratochvílovou polil ledový pot. Prudce se otočila a vyběhla z domu tak rychle, až zakopla o práh. Na okamžik ji napadlo, že se musela splést – že snad vešla do cizí chalupy. Jenže to přece nebylo možné. Tu jejich by poznala i poslepu. A přesto… barva stěn jí připadala jiná. Možná si s ní jen pohrálo světlo, slunce mohlo všechno zkreslit.
Zatočila se jí hlava a musela se posadit na lavičku u vstupu. Jenže i ta jí připadala cizí. Takovou přece nikdy neměli!
Pevně zavřela oči a začala pomalu počítat do deseti. Tenhle zvyk si nesla už z dětství – babička ji učila, že když člověka přepadne panika, stačí se na chvíli zastavit, nadechnout a počítat. Všechno se pak srovná.
Když víčka znovu zvedla, seděla na obyčejném kládovém sedátku, které před lety připevnil její tchán spolu s Markem Vysokým ke dvěma pařezům. Žádná podivná lavička. Jen to, co tam bylo vždycky.
V kapse jí náhle zavibroval telefon. Volal Marek.
„Kačí, proč mi to nebereš? Volám ti už potřetí. Jsi v pořádku? Jsi doma?“ zněl ustaraně.
Úleva jí sevřela hrdlo. Překotně mu začala líčit, že na chalupě je nějaká neznámá dívka, že je v domě nepořádek a že spí na pohovce.
„To není možné,“ odporoval jí nevěřícně. „Kdo by se tam vlámal? Vždyť tam nic cenného není. Opravdu jsi ji viděla?“
„Ano! Ležela na zelené sedačce. Podívala se na mě, oslovila mě mami a zase usnula!“ hlas se jí třásl. „Teď jsem vešla znovu dovnitř… a nikdo tu není. Všechno je na svém místě. Ale já ji viděla, Marku, přísahám.“
„Kačko, nejsi jen přetažená z práce? Proč jsi tam vlastně jela sama? Chtěla jsi uklidit nebo mě překvapit?“ povzdechl si. „Možná by bylo lepší, kdyby pro tebe přijel tatínek. Já se vrátím až zítra a budu mít o tebe strach. A navíc – zapomněla jsi, že máme v obýváku hnědou pohovku, ne zelenou.“
Mluvil tak upřímně a starostlivě, až se Kateřina znovu zastyděla za své zmatené myšlenky.