Na podlaze u dveří ležela hromádka promočeného oblečení a na stole stál hrnek s čajem, z něhož někdo upil sotva polovinu.
Kateřina přešla z verandy do pokoje a hned jí došlo, co se asi stalo. Tak přece jen zmokla. Zahřála se čajem a únavou usnula. Na pohovce, zachumlaná do deky, ležela stočená do klubíčka.
„Mami… to je dobře, že jsi tady!“ zamumlala Eliška Mareková ospale, jakmile zaslechla kroky. „Představ si, Jakubovi Kovářovi cestou chcíplo auto. Šla jsem od nádraží pěšky lesem a chytil mě liják. Byla jsem úplně promrzlá. Jakub pak dorazil za mnou, uvařil mi čaj a jel do města koupit něco na krk. Mami, on je tak pozorný… Máš ho ráda?“
Seděla teď na zelené sedačce, zabalená do deky jako do kokonu. Tvrdě ještě dospávala, tváře zrůžovělé, světlé vlasy rozcuchané, malý nos lehce nahoru. Tu pohovku kupovali s Markem Vysokým loni — stará hnědá už se rozpadala, přesto jim sloužila dlouhé roky.
A v tu chvíli Kateřinou projel zvláštní mráz poznání.
Tohle už jednou viděla.
Ten podivný den. Kroky v prázdném domě. Vrznutí sedačky. Dívku se světlými vlasy, která ji po probuzení oslovila „mami“. Tenkrát nechápala, kdo to je. Teď jí to došlo s ohromující jasností. Jako by jí byl na okamžik pootevřený kousek budoucnosti — zahlédla vlastní dceru dřív, než k tomu měl přijít čas.
Když se o to kdysi pokusila podělit s Markem, jen se smál.
„Ach, Kačko,“ objal ji tehdy, „jsi pořád stejná. Nejkrásnější žena široko daleko a stejně taková snílek jako v sedmnácti.“
Nevysvětlovala mu už nic. Muži na takové věci většinou nevěří. Ona si však byla jistá. Tenkrát skutečně spatřila svou budoucí Elišku.
A tehdy byla ta pohovka také zelená.
Zelená.
Zázraky se dějí. Jen ne každý má to štěstí je rozpoznat.