Přesto ji to nedalo. Když tehdy znovu vstoupila do obývacího pokoje, pohovka byla skutečně hnědá, přesně taková, jakou s Markem kupovali. Jenže dívka, kterou předtím zahlédla, ležela na sedačce zelené. Ten rozpor jí vrtal hlavou ještě dlouho.
Nakonec se Kateřina Kratochvílová rozhodla odjet zpět do města. Samotné se jí na chalupě zůstávat nechtělo, svíral ji tísnivý pocit. V pátek dorazil Marek Vysoký a všechno už působilo klidněji. Strávili spolu příjemný víkend, plný obyčejné pohody, a podivná příhoda se pomalu rozplynula. Krátce nato Kateřina zjistila, že čeká dítě.
Čas běžel neuvěřitelnou rychlostí. Zvláštní vzpomínka se postupně rozpila jako mlha nad loukou, až si začala namlouvat, že se jí to nejspíš jen zdálo. Možná byla unavená, možná si něco vsugerovala. Život mezitím plynul dál.
Jejich dcera Eliška Mareková rostla jako z vody. Najednou stála před školou s aktovkou na zádech a mašlemi ve vlasech, hrdá prvňačka. Pak deset let – první kulatiny. A další roky se míhaly jako splašené.
„Mami, co kdybych své šestnáctiny oslavila na chalupě?“ nadhodila jednou na jaře Eliška. „Bude teplo, rozděláme oheň, přijedou kamarádi… a taky Jakub Kovář. Prosím?“ v očích jí svítilo nadšení.
Kateřina se pousmála. „A jak se tam chceš dostat? Čekají tě zkoušky a táta dorazí až v pátek večer rovnou ze služební cesty. Chtěla bys tam něco chystat sama?“ V duchu si uvědomila, jak dospělá už její dcera je – svědomitá, bezproblémová, jejich pýcha.
„Pojedu vlakem. Jakub mě vyzvedne autem, už má řidičák. Od nádraží je to kousek. Vy s tátou přijedete potom, ano?“ plán měla promyšlený do detailu.
„Dobře,“ přikývla nakonec Kateřina. „Jakuba známe odmalička a jeho rodiče taky. Věřím ti.“
V pátek po práci spěchala na chalupu i ona. Eliška už tam měla být, ale neozvala se – nejspíš se zapovídala. Po dešti se obloha vyjasnila a krajina se zazelenala svěží jarní barvou. Vzduch voněl mokrou hlínou.
Dveře do domu zůstaly pootevřené. Kateřina vstoupila na verandu a zarazila se.