Už několik dní před plánovaným volejbalovým utkáním panovala na lékařské fakultě nezvyklá atmosféra. Chodby hučely debatami, všude se řešila jediná věc – zápas proti týmu z technické univerzity. Iveta Mlynářová od rána přemlouvala Michaelu Hrdličkovou, aby šla fandit s ní.
„Volejbal mě vůbec nebaví. Upřímně, sport obecně není nic pro mě. Stejně tomu nerozumím,“ bránila se Michaela.
„Prosím tě, co je na tom k nepochopení? Budeme jen držet palce našim. Hlavně ať vyhrají. Pojď kvůli mně,“ naléhala Iveta téměř prosebným tónem.
„Tebe nezajímá výhra fakulty, ale Stanislav Moravec,“ povzdechla si Michaela, ale nakonec svolila.
Tělocvična byla zaplněná do posledního místa. Lavice podél stěn praskaly ve švech a vzduch vibroval očekáváním. Michaela se zpočátku jen rozhlížela, brzy ji však atmosféra vtáhla. Křičela spolu s ostatními, mávala praporkem a nadšeně sledovala každý míč. Studenti medicíny třímali červené vlajky, technici odpovídali modrými. Po napínavém závěru se radovali právě medici. Michaela s Ivetou jásaly, jako by vítězství vybojovaly vlastními silami.
„Půjdeme?“ zeptala se Michaela, když vyšly před budovu. Byla už tma, lampy vrhaly kužely světla na chodník.
„Počkejme na Standu, aspoň mu pogratulujeme. Hned se převlékne a přijde,“ poprosila Iveta chraplavým hlasem, ochraptělým od fandění.
Nečekaly dlouho. Stanislav vyšel ven v doprovodu vysokého tmavovlasého muže. Když si všiml dívek, zamířil k nim a představil jim svého soupeře z druhé strany sítě – Tomáše Kratochvíla. Ukázalo se, že se znají už od školních let. Vydali se společně ulicí a rozebírali jednotlivé výměny i sporné míče. U rozcestí se rozdělili: Stanislav doprovodil Ivetu, Tomáš nabídl doprovod Michaele. Od toho večera se začali vídat častěji.
O rok později, když Michaela dokončila studium, stála už s Tomášem před oltářem. On měl školu hotovou o rok dřív a pracoval. Rodiče obou mladých přispěli na základ hypotéky, a tak si pořídili útulný dvoupokojový byt, do kterého plánovali přivést i děti.
Tři roky po svatbě se jim narodil syn Matyáš Beneš, a po dalších šesti letech přibyla dcera Anežka Tkadlecová.
Michaela mezitím, s krátkými přestávkami na mateřskou, pracovala ve stomatologické ordinaci. Ošetřovala příbuzné, přátele i známé jejich známých. Telefon jí téměř nepřestával zvonit. Tomáš působil jako inženýr ve velké firmě. Volejbal už hrával jen občas, většinou v létě na pláži, ale postavu měl stále pevnou a působil stejně přitažlivě jako kdysi. Kdykoli se na něj Michaela zadívala, vybavila se jí jejich první náhodná schůzka. Těžko si dnes dokázala představit, že tehdy skoro nešla na zápas, který jim změnil život.
První roky manželství byly plné vášně, ta se časem proměnila v klidnější, pevné pouto. Žili spokojeně. O svátcích hostili přátele, o víkendech vyráželi na chalupy na grilování, dovolenou trávili u moře. Dvakrát se podívali i do Turecka – jednou sami, podruhé se synem, když Anežka byla zatím jen vzdáleným plánem. V okruhu známých byli považováni za téměř dokonalý pár, jeden z mála, který vydržel bez vážnějších otřesů.
Iveta své kamarádce tiše záviděla, i když jí to přála. Byla přesvědčená, že právě ona stála na počátku jejich štěstí. Kdyby Michaelu tehdy nepřemluvila, Tomáše by nepotkala. Její vlastní příběh se Stanislavem však tak šťastně nedopadl. Sice se vdala, ale po dvou letech následoval rozvod a od té doby stále hledala toho pravého.
Jednoho večera seděla Michaela u stolu se synem, který chodil do páté třídy, a pomáhala mu s úkoly. Anežka si vedle nich soustředěně kreslila, hlavu nakloněnou a jazyk lehce vystrčený námahou.
„Mami, myslím, že ti vibruje telefon,“ poznamenal Matyáš, aniž by zvedl oči z učebnice.
Michaela zbystřila. Doma mívá zvuk vypnutý, nechává jen vibrace. Lidé jí volají často – někdo s bolestí zubu, jiný s prosbou o přednostní přijetí známého. I když ji to někdy vyčerpávalo, hovor vždy přijala. Lékař přece nemá odmítat pomoc.
Na displeji svítilo jméno Iveta Mlynářová. Michaela hovor přijala a rychle vysvětlila, že právě dělá se synem úkoly, a navrhla, ať zavolá později.
„Později už může být pozdě,“ ozvalo se napjatě. „Tomáš není doma, že?“
„Ještě je v práci. Psával, že se zdrží. Proč?“
„V práci není. Právě jsem ho viděla v restauraci s nějakou krásnou brunetou. Jsem tu s doprovodem, ale vyšla jsem ven, abych ti zavolala. Sedli do jeho auta a odjeli. Podle mě nešlo o náhodu. Mezi nimi je něco víc. Věř mi, poznám to.“
„Slyším tě,“ odpověděla Michaela tiše.
V hlavě jí hučelo. Věděla, že Tomáš byl vždy přitažlivý pro ženy, ale nikdy jí nedal skutečný důvod pochybovat o jeho věrnosti. Přesto se jí do mysli začal pomalu vkrádat neklid, který dosud nepoznala.