„…jen ty s tím budeš žít,“ doznívala v Michaele v hlavě matčina slova ještě dlouho poté.
Za Tomáše má smysl bojovat, pokud ho opravdu miluješ. Člověk s přibývajícími roky získá nadhled. Samota je těžká. A někdy nesnesitelná.
O dva dny později se v ordinaci objevila Iveta Mlynářová. V ruce držela složený papírek.
„Zjistila jsem, kde bydlí,“ oznámila bez okolků.
Michaela Hrdličková si lístek převzala. Když na něm spatřila adresu, hořce se pousmála. „Tak přece jen mě podvedl.“
„Prosím tě, copak jsi mi nevěřila?“ ohradila se Iveta. „Nikdy bych si nic takového nevymyslela. A co teď hodláš dělat?“
Michaela se na ni podívala unavenýma očima. „Co bys dělala ty?“
Iveta si odfrkla. „Já? Udělala bych jí ze života peklo. Nasypala bych jí něco do čaje, ať se pomalu svíjí. Nebo jí zohyzdila obličej, aby po ní už žádný chlap ani nepohlédl. Anebo bych na ni nechala něco… víš co. Co tak na mě zíráš? Ty jsi vždycky byla ta rozumná, viď? Tak to udělám za tebe.“
„Ty ses zbláznila? Sleduješ moc kriminálek,“ odsekla Michaela. „Žádná soudná ženská takové věci nedělá. A já nejsem bez viny. Vždycky jsou na to dva. Uklidnila jsem se, myslela jsem si, že mně se tohle stát nemůže. Jenže člověk nesmí usnout na vavřínech.“
„Tak ti je jí snad líto?“ nenechala se zastavit Iveta. „Dobře, tak potrestáme Tomáše. Necháme ho zmlátit. Ty ho pak budeš opečovávat, léčit mu rány, a bude ti vděčný do smrti. Můj přítel má známosti, všechno by zařídili.“
„To už je úplné šílenství,“ vyděsila se Michaela. Iveta byla schopná lecčeho. „Nic takového tě ani nenapadne. Vyřeším si to sama.“
Iveta pokrčila rameny. „Jak myslíš. Nabídka platí. Kdybys změnila názor, víš, kde mě najdeš.“
Ke konci směny už měla Michaela jasno. Večer požádala Tomáše, aby následující den vyzvedl dceru ze školky.
„Vždyť jdeš na ranní,“ podivil se.
„Chci se stavit za mamkou. Volala, že jí není dobře, prý má vysoký tlak.“
„Dobře, zařídím to.“
Celý večer byla duchem nepřítomná. Seděli vedle sebe, a přesto mezi nimi zela propast. Skoro spolu nemluvili.
„Poslední dobou jsi nějaká jiná,“ všiml si Tomáš. „Děje se něco v práci?“
Tak ráda by mu vpálila do tváře, že ví všechno. Že ji zklamal. Že ho možná začíná nenávidět. Že přemýšlí, jestli ho vyhodit z domu, zakázat mu vídat děti, nebo se pomstít jeho milence. Byla vyčerpaná. Chtěla jediné – aby tohle utrpení skončilo.
„Mám starost o mámu,“ odpověděla místo toho tiše.
Druhý den po práci však nejela k rodičům. Zamířila na adresu z papírku. Iveta jí kromě bydliště zjistila i to, kde dívka pracuje a kdy se vrací domů. Vymyslet si řeč bylo snazší než sebrat odvahu a skutečně zazvonit. A ještě těžší bylo dotáhnout to do konce. Celou cestu bojovala sama se sebou. Bude mít dost sil? Nezhroutí se? „Aspoň ji uvidím,“ přesvědčovala se.
Před domem se jí rozklepaly ruce. Měla chuť otočit se a odejít.
„Jdete dovnitř, nebo tu budete stát?“ ozval se za ní hlas.
Starší paní přidržovala vstupní dveře a zkoumavě si ji měřila.
„Děkuji,“ pousmála se Michaela křečovitě a vstoupila.
Schody ji dovedly až k plechovým dveřím bytu. Na okamžik zaváhala. Hlavou jí proběhly roky s Tomášem. Tolik radosti, světla, společných plánů. Ano, hádali se. Kdo ne? Ale vždycky to přešlo, jako když se po dešti vyjasní. Dělá správnou věc, ujistila se a rychle stiskla zvonek, dokud si to nerozmyslela.
Otevřela jí mladá žena – štíhlá, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a jasně modrýma očima. Připomněla jí samu sebe před lety. Několik vteřin na sebe jen hleděly.
„Dobrý den,“ promluvila Michaela klidněji, než čekala. „Jsem Tomášova manželka. Mohu dál?“
Nečekala na odpověď a vešla. Hned poznala, že byt je pronajatý. Připomněl jí jejich první společné bydlení po svatbě, než si pořídili vlastní.
Zamířila do kuchyně. Všechny zásadní rozhovory se stejně vždycky odehrávají tam.
„Uvaříte čaj?“ otočila se na dívku.
Ta beze slova naplnila konvici vodou a postavila ji na sporák. Modravý plamen pod ní tiše zapraskal. Michaela si ji prohlížela. Třes ji opustil, mysl se zvláštně vyčistila. Usedla ke stolu.
Dívka si po chvíli sedla naproti. V očích se jí mísila zvědavost s obavami. Michaela si uvědomila absurditu situace. Jako vystřižené z filmu – manželka a milenka proti sobě.
„Jmenuji se Michaela Hrdličková,“ začala. „Vy jste Kristýna Pavlíková. Milujete mého muže. Chápu to. Tomáš se miluje snadno. Jenže dávno před vámi potkal mě. Jsme spolu už mnoho let. Není to jako na začátku, ale on mě také miluje…“