Myšlenky se jí rozbíhaly na všechny strany. Tomáš se ženám vždycky líbil, to věděla odjakživa. Nikdy jí však nezadal příčinu pochybovat o jeho oddanosti. Iveta si možná dala sklenku navíc a mohla si něco domyslet. Třeba si spletla osobu. Anebo Michaela jen přehlížela varovné náznaky, které se už nějakou dobu objevovaly?
„Neměla jsem skoro nic,“ ozvala se Iveta, jako by jí četla myšlenky. Hlas měla pevný, bez známky opilosti. „Nevolej si, že ti to říkám ze závisti. Ty i Tomáš jste pro mě důležití. Nikdy jsem se ti do něj nepletla, víš, že byl vždycky blázen jen do tebe. Ale mlčet nedokážu. Když víš, na čem jsi, můžeš se podle toho zařídit.“
Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala: „Ten muž, se kterým tu sedím, dělá u policie. Pokud chceš, zjistí o ní všechno. Adresu, práci… cokoli. Stačí říct. Já bych té náfuce nejradši vyškubala vlasy holýma rukama. Ale je to na tobě. Jen si uvědom, že takový chlap jako Tomáš se jen tak nenajde. A máš dvě děti. Mám to prověřit?“
Kdyby to slyšela od kohokoli jiného, mávla by nad tím rukou. Ivetě však věřila bez výhrad. Neměla důvod si vymýšlet.
„Tak co?“ naléhala kamarádka.
„Zjisti to,“ vydechla Michaela a telefon odložila tak prudce, až to klaplo o stůl, jako by právě on nesl vinu za všechno.
„Mami!“ zavolal z vedlejšího pokoje Matyáš Beneš.
„Hned jsem tam.“
Odešla do kuchyně a postavila se k oknu. Tělo se jí rozechvělo jemným, neovladatelným třesem. Tomáš… a jiná žena… V hlavě jí zněl název staré komedie „To snad není možné“. Jenže Iveta se málokdy mýlila.
Sevřela si prsty tak pevně, až jí zbělely klouby. Srdce jí bušilo bolestivě, tváře jí hořely, ale uvnitř cítila ledový chlad. Co když se opravdu spletla? Co když šlo jen o pracovní schůzku? Ale Iveta mluvila o vztahu. Tomáš byl obyčejný muž z masa a kostí, mohl podlehnout půvabu mladší a krásné ženy. Takové věci se dějí dnes a denně. Vždycky přitahoval pozornost, to přece věděla nejlépe ona sama. Jak s tím naložit? Udělat scénu, rozbíjet talíře? Vyděsila by děti. Křikem a výčitkami by ho od sebe jen odehnala. Milenky přece sázejí na opak toho, co nabízí manželka. Když doma slyší prosby a požadavky, tam ho čeká ticho, pochopení, něha… Co bude dál?
„Mami, nejde mi ten příklad,“ nakoukl do dveří Matyáš.
„Ano, hned přijdu,“ odpověděla nepřítomně.
Chlapec chvíli postával, pak se tiše stáhl.
Michaela se vrátila k němu, ale text úlohy vnímala jen napůl. Když se večer otevřely dveře a přišel Tomáš Kratochvíl, dokázala už skrýt rozbouřené nitro. Přivítala ho s lehkým úsměvem.
„Ohřeju ti večeři?“
„Nemusíš, dal jsem si kávu v práci. Jsem úplně vyřízený. Dám si sprchu a jdu spát.“
Uložila Anežku Tkadlecovou do postýlky, potom zůstala dlouho sedět u stolu s hrnkem čaje. Snažila se uklidnit, přemýšlela a znovu přemýšlela.
Když si lehala vedle něj, už spal hlubokým spánkem. Ona usnula až nad ránem. Kdo by také dokázal klidně spát s podezřením, že muž, kterého miluje, má jinou?
Probudila se s těžkou hlavou a pocitem, jako by měla oči plné písku. Připravila snídani, vzbudila Anežku. Tomáš vstal sám, svěží a v dobré náladě, s chutí se najedl.
„Odvezeš dnes Anežku do školky? Není mi moc dobře,“ požádala tiše.
„Jasně. Lehni si ještě, máš odpolední, že?“ odpověděl bez váhání.
Vždycky si pamatoval důležitá data – narozeniny dětí, její svátek, výročí seznámení. Měl přehled o jejích směnách. Ráno probíhalo jako každé jiné. Všechno bylo stejné. A přece úplně jinak.
„Dnes se nezdržíš? Vyzvedneš malou?“ připomněla mu ještě.
„Samozřejmě. Nemusíš mi to říkat,“ ozval se z předsíně.
Druhý den po práci zamířila Michaela k matce. Potřebovala si s někým promluvit, slyšet jiný pohled.
„Co mám dělat, mami?“
Starší žena si povzdechla. „Nevím, děvče. Když si tvůj táta začal s jinou, udělala jsem strašnou scénu. Křičela jsem, vyváděla… ani jsem ho nemusela sledovat, všichni to věděli, jen já ne. Šla jsem za ní domů a zdemolovala jí byt. Málem jsem jí rozbila hlavu stoličkou. Tvůj otec přišel včas.“
Hořce se pousmála. „Koukáš? Nečekala bys to ode mě, viď? Pak jsem se styděla. V afektu člověk ztratí rozum. Řekl mi, že se mnou po tom všem nemůže zůstat. Odišel. Brečela jsem celé dny, připadala jsem si zbytečná. Nakonec se vrátil. A já ho nepustila zpátky.“
„Litovala jsi toho?“
„Zpočátku ne, i když to bolelo. Měla jsem jen tebe, ale ty máš dvě děti. Syn potřebuje tátu. Později jsem přemýšlela, jestli jsem neměla odpustit. Nikdo z nás pak nebyl šťastný. Žil s ní spíš proto, že neměl kam jít, a tak to zůstalo až do jeho smrti. Ale rozhodnutí je na tobě, Michaelo, jen ty s tím budeš žít.“