„Myslela jsem, že ti to udělá radost,“ dívala se Kristýna Zemanová na manžela s patrnou křivdou v očích. „Copak je špatné, že teď budeme mít dvě auta?“
„Dvě auta?“ ušklíbl se Marek Válek a krátce se zasmál. „Tomu vraku, který ti nadělili rodiče, říkáš auto?“
„Není sice nablýskané jako to tvoje,“ odsekla, „ale aspoň budu mít vlastní vůz a nebudu na nikom závislá.“
„To jsem zvědavý, jak dlouho ti nadšení vydrží,“ pronesl posměšně. „Tušíš vůbec, kolik peněz spolkne, než bude pořádně jezdit? Nechápu, proč ti ho vůbec pořizovali. Mohli vám dát peníze nebo něco rozumnějšího.“
„Jak můžeš něco takového říct?“ ohradila se Kristýna. „Není nové, to uznávám, ale rozhodně není na odpis. Je plně pojízdné. Táta se v autech vyzná líp než kdejaký mechanik. A věř mi, že nic lepšího mi dát nemohli.“
„Opravdu?“ Marekovi bylo zjevně proti srsti, co slyší.
„Ano, přesně tak.“
„Dobře tedy,“ prohlásil chladně. „V tom případě tě už nikam vozit nebudu. Jezdi si, čím chceš.“
„Jako bys mě snad vozil!“ vybuchla. „Sliboval jsi, že až se vezmeme, bude tvoje auto naše společné. Pamatuješ si to vůbec?“
„Nic takového jsem neřekl,“ ohradil se podrážděně. „To auto jsem si koupil ještě před svatbou. Zaplatil jsem ho ze svého, takže patří jen mně.“
Kristýna na něj zůstala hledět, jako by před sebou měla cizího člověka.
„Takže takhle?“ pronesla tiše. „Auto je tedy jen tvoje? A náš syn Šimon Kratochvíl je čí? Jen můj?“
„Neplácej nesmysly,“ odbyl ji Marek. „Co s tím má společného Šimon?“
„Má s tím společného všechno,“ hlas se jí třásl a cítila, jak ji pálí oči. „Zatímco ty si jezdíš, kam se ti zachce, ve svém autě, já se Šimonem pendlujeme po celém městě hromadnou dopravou.“