…MHD. Do školy, na kroužky, na tréninky. Na nákupy do supermarketu nebo na trh se samozřejmě taky nedostaneš, protože nemáš čas. Všechno tahám sama. Tak mi řekni, k čemu je mi tvoje auto? K ničemu!“
Marek si odfrkl. „A opravdu by ti upadla ruka, kdybys mě občas normálně požádala?“
„Ta už mi dávno upadla!“ vybuchla Kristýna Zemanová. „Prosila jsem tě snad stokrát. A téměř pokaždé jsi mě odbyl!“
„Na rozdíl od tebe chodím do práce,“ odsekl chladně.
„Samozřejmě! Ještě dodáš, že mě vlastně živíš!“ vykřikla zoufale.
„A není to pravda?“
„Vždyť to byl tvůj nápad, abych zůstala doma a věnovala se Šimonovi Kratochvílovi! Tvrdil jsi, že je to důležitější než můj plat. Nebo si to snad nepamatuješ?“
Marek zaváhal. „Říkal jsem to… ale trochu jinak.“
„Jinak? Jak jinak?“ vydechla nevěřícně.
„To bylo, když byl Šimon malý. Teď už chodí do školy. Půl dne je pryč, takže máš spoustu času zajít na nákup a nedělat z toho takové drama.“
„Takže já dělám drama?“ v jejím hlase zaznělo nebezpečné napětí.
„A co právě teď předvádíš?“ pokračoval bez povšimnutí. „Obviňuješ mě snad ze všeho. A přitom bych čekal aspoň trochu vděčnosti.“
„Vděčnosti? A za co přesně?“
„Za všechno! Jiná ženská by si vážila toho, co má. Jen ty jsi pořád nespokojená.“
„Já že jsem nespokojená?“ zašeptala, jako by ta slova chutnala hořce.
„Nemůžeš překousnout, že to auto je moje,“ rozjel se ještě víc. „Jsem zvědavý, jak si poradíš, až budeš mít svoje.“
„To se klidně podívej,“ procedila mezi zuby a odešla z pokoje.
Od té hádky se v ní cosi zlomilo. Na Marka Válka se začala dívat úplně jinýma očima – a nejhorší na tom bylo, že si poprvé připustila něco, co ji dosud ani nenapadlo.