Poprvé si bez přikrášlování připustila myšlenku, že ji Marek vlastně nikdy doopravdy nemiloval.
Dřív ji něco takového ani nenapadlo. Brala jako samozřejmost, že se jí nevěnuje, že s ničím nepomůže a většinu času ji přehlíží. Jenže teď jí došlo, že nejde o únavu ani o povahu. On svět kolem sebe vnímal úplně jinak než ona. Spoustu věcí považoval za nepodstatné. A mezi nimi, jak si bolestně uvědomila, byla i ona sama.
O jeho autě se to ovšem říct nedalo. To bylo středem jeho vesmíru. Hýčkal ho, opečovával, mluvil o něm s nadšením, jaké v jeho hlase nikdy neslyšela, když šlo o ni. V porovnání s naleštěnou kapotou měla pocit, že stojí někde hluboko na druhém místě.
Když si to všechno poskládala, dospěla k rozhodnutí, že musí začít myslet především na sebe. Na budoucnost, ve které Marek klidně nemusí figurovat.
Ještě před pár týdny by se vysmála každému, kdo by jí naznačil, že něco takového jí někdy probleskne hlavou. A přesto se to stalo.
„Nepřeháním to?“ honilo se jí myslí. „Třeba ho jen zamrzelo, že mi rodiče koupili takový dárek. Od jeho rodičů jsme dostali maximálně nějaký drobný spotřebič. Ale ne… člověk, který miluje, se takhle nechová. Uvidím, kam se to posune.“
Jenže místo zlepšení přišlo další odcizení.
Marek začal zůstávat déle v práci. Rozhovory mezi nimi se scvrkly na pár nutných vět. O Šimona Kratochvíla se zajímal čím dál méně.
Když Kristýna navrhla, že by mohli o víkendu vyrazit někam mimo město, pokaždé se dočkala téměř stejné odpovědi.
„Jsem vyčerpaný. Jeďte sami. Máš přece auto. Na co mě potřebujete?“
Jednoho dne jí vůz začal zlobit. Samozřejmě se obrátila na manžela, aby se na to podíval. Marek se ale ani nezvedl z gauče a jen s posměškem utrousil:
„Od toho jsou servisy.“
„Třeba je to jen maličkost,“ namítla opatrně. „Nemohl by ses aspoň podívat? Je to pro tebe takový problém?“