„Podívat bych se mohl,“ odvětil Marek Válek chladně, „ale nechce se mi. Je to tvoje auto, tak si to zařiď sama.“
Kristýna Zemanová to sotva slyšitelně utrousila spíš pro sebe než pro něj: „Tak k čemu mi vlastně jsi?“
Zaslechl to.
„Vážně, k čemu?“ zopakoval s jízlivým úsměvem. „Možná by bylo jednodušší jít každý svou cestou.“
„Klidně,“ vyhrkla okamžitě, až ji samotnou překvapilo, jak rychle to z ní vyletělo. „Třeba budeš někde užitečnější.“
„O to se neboj,“ vyskočil z gauče. „Nejsi jediná ženská na světě.“
„A ty taky nejsi nenahraditelný,“ vrátila mu bez zaváhání.
Tím jejich rozhovor skončil. Víc už si neměli co říct.
Druhý den se Marek neukázal doma na noc. Kristýna mu nevolala. Nepovažovala za důstojné doprošovat se vysvětlení.
Za týden si přišel sbalit věci. Oznámil jí, že žádost o rozvod podá on, a neopomněl dodat: „Auto jsem kupoval ještě před svatbou. Takže s ním radši nepočítej.“
„Tohle je to jediné, co tě zajímá?“ zeptala se s otevřeným pohrdáním. „Po osmi letech manželství?“
„A co jiného by mě mělo zajímat?“ podivil se upřímně.
Kristýna jen pokrčila rameny. „Vůbec nic.“
Rozvod proběhl během několika měsíců. Z Markovy iniciativy se řešila každá maličkost, jako by šlo o obchodní spor, ne o konec vztahu. Dokonce si dělal nárok i na jejich dvoupokojový byt. Nakonec však přijal nabídku jejích rodičů, kteří mu vyplatili třetinu odhadní ceny, a tím to skončilo. Co se týkalo aut, každý si ponechal to své.
Po všem Kristýna rodičům poděkovala – za pomoc s bytem i za dar, který kdysi všechno odstartoval.
„No jo,“ ušklíbl se její otec, „kdo mohl tušit, že Marek zareaguje zrovna takhle? Dodnes nechápu, co mu na tom tolik vadilo.“
Chápete to vy?