„Tak si je obsluž sám,“ pronesla tiše, téměř bezbarvě.
Radim na ni vytřeštil oči, jako by právě navrhla něco naprosto absurdního. „Co to má znamenat? A kdo jim bude nosit čaj a chystat jednohubky? Děláš si legraci? Už ti přeskočilo?“
Milena odložila hrnek zpátky na stůl a zadívala se na něj déle, než bylo obvyklé. Možná se skutečně změnila. Možná v ní po letech něco procitlo – něco ostrého, co si najednou uvědomilo vlastní sílu.
Večer se byt naplnil mužským smíchem a hlasitými debatami. Z obýváku se ozývalo cinkání sklenic a nadšené výkřiky nad hrou v kostky. Milena mezitím několikrát prošla mezi kuchyní a pokojem s tácem plným chlebíčků. Když vstupovala už poněkolikáté, došlo jí, že hlouběji už klesnout nemůže.
„Mileno, kde je popelník?“ houkl Štěpán Tkadlec, aniž by zvedl oči od stolu.
„A nemáš ještě ubrousky?“ přidal se Tadeáš Růžička.
„A dones čerstvý čaj,“ doplnil Radim lhostejně, jako by mluvil na automat.
Zastavila se uprostřed místnosti. V ruce svírala prázdný tác a před očima se jí na okamžik zatmělo. Muži u stolu jí připadali jako páni na hostině, kteří samozřejmě očekávají, že služebnictvo splní každé jejich přání. Otevřela ústa, chtěla říct něco ostrého, rázně je všechny vykázat ze dveří… ale místo slov přišla jen únava. Těžká, dusivá.
Druhý den ráno ji na schodišti potkala sousedka Klára Tichýová. Milena měla oči zarudlé a tvář bledší než obvykle.
„Proboha, co se stalo?“ zeptala se Klára bez okolků.
„Nic zásadního,“ pokusila se o úsměv, který se jí nepovedl. „Jen jsem si konečně přiznala, že nejsem manželka. Jsem něco jako hospodyně na plný úvazek.“
Klára si ji přeměřila přísným pohledem. „To ti to trvalo. A Radim? Ten si myslí, že mu budeš sloužit až do důchodu?“
„A co mám dělat? Rozvádět se pár let před penzí?“ povzdechla si Milena.
„Hned rozvod? Kdepak. Vyhlásíš stávku,“ prohlásila Klára rozhodně, jako generál s novou strategií. „Přestaň vařit, prát, uklízet. Ať si zkusí, jaké to je bez tebe. Ať pocítí, co všechno držíš pohromadě.“
Slovo stávka jí znělo cize. Patřilo do továren a kanceláří, ne do manželství. Přesto jí ta myšlenka začala připadat překvapivě lákavá. Když mohou zaměstnanci bojovat za své podmínky, proč by nemohla i žena ve vlastní domácnosti?
Zamyšlená se vracela ke dveřím bytu a v hlavě si skládala první odvážný plán. V tu chvíli se zevnitř ozval Radimův hlas: „Mileno!“