Několik dní zůstala u kamarádky. Ta ji nezahrnovala otázkami ani dobře míněnými radami. Stačil jediný pohled, aby pochopila, v jakém rozpoložení se Milena Brňáková nachází – byla vyčerpaná a na samém okraji svých sil.
Poprvé po mnoha letech usnula mimo vlastní byt. V cizím pokoji, pod jinou dekou, bez napětí v těle. Spánek přišel rychle a byl hluboký, klidný, téměř dětský.
Uběhl zhruba týden, když jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Dagmar Planýová, lékařky a dlouholeté známé, která znala i zákulisí jejího manželství.
„Mileno, přijeď hned,“ ozval se naléhavý hlas. „Radim Mladý je v nemocnici.“
V hrudi jí nepříjemně škublo. Ať už mezi nimi bylo cokoli, neštěstí nelze ignorovat.
Do nemocnice dorazila s obavami, připravená na nejhorší. Místo dramatického obrazu však spatřila Radima sedícího na lůžku. Byl nezvykle bledý, pohled sklopený, ramena svěšená. Působil menší, téměř zlomený.
„Cukrovka,“ vysvětlila stručně Dagmar. „Hladina cukru mu poslední měsíce lítala nahoru dolů. I proto byl tak podrážděný.“
Milena si tiše sedla na vedlejší postel. Takže za jeho výbuchy nestála jen nevraživost? Mohla za tím být nemoc?
„Proč jsi mi o tom neřekl?“ zeptala se klidně.
Radim zvedl oči. Byl v nich strach i stud.
„Bál jsem se,“ přiznal tlumeně. „Říkal jsem si, že si toho všimneš sama. A pak… pak už mi bylo trapné s tím přijít. Chlap má přece vydržet. Živitel rodiny… A do toho důchod a taková diagnóza. Myslel jsem, že usoudíš, že jsem ti k ničemu. Že odejdeš.“
„Jak dlouho to víš?“ zachvěl se jí hlas.
„Asi půl roku,“ odpověděl tiše, s provinilým výrazem.
„Půl roku…“ zopakovala pomalu. „A během té doby jsi mě ponižoval, shazoval, dusil výčitkami. Celé roky jsi mě tlačil ke zdi. Co teď vlastně čekáš?“
„Chci, aby bylo zase všechno jako dřív. Vrať se domů. Potřebuju tě…“
„Ne,“ řekla bez zvýšeného tónu.
„Jak to myslíš – ne?“
„Právě tak. Nejsem povinná nést následky tvé nemoci. A neodešla jsem kvůli ní. Odejít jsem musela proto, že už nechci žít jako služka. Ani zdravému muži, ani nemocnému.“
Radimovi stekla po tváři slza. Milena to viděla, ale uvnitř zůstala klidná. To, co mezi nimi kdysi hořelo, už dávno vyhaslo.