„Mileno!“ zařval Radim Mladý sotva, co překročila práh bytu. „Kde mám ponožky?“
„Tam, kde sis je nechal,“ odpověděla klidně, aniž by zvýšila hlas. Přesto jí po zádech přejel mrazivý pocit. Nedokázala rozlišit, jestli je to obava z jeho reakce, nebo naopak nával odhodlání, který ji držel vzpřímenou.
Skutečná domácí stávka začala hned následující ráno. Milena Brňáková vstala, oblékla se a odešla do práce. Na stole nezůstal připravený hrnek s kávou, na sporáku žádná snídaně, dokonce ani lístek se vzkazem. Radim její odchod zaspal a prázdnou kuchyň objevil až kolem poledne.
„Mileno!“ hulákal do telefonu. „Co mám k obědu?“
„Obchod je za rohem. A hrnce máš tam, kde vždycky,“ odpověděla vyrovnaně. „Určitě si poradíš.“
Když ji večer přivítal s výrazem mučedníka, jen pokrčila rameny.
„Ty si vůbec uvědomuješ, co vyvádíš? Celý den jsem nic nejedl!“
„Ruce ti snad nechybí,“ odvětila, když si zouvala boty a mířila do koupelny. „Máš hlad? Uvař si. Nejsem tvoje hospodyně.“
„Co to plácáš?“ zamumlal zmateně a podrbal se na břiše. Za všechna léta manželství ji neviděl tak pevnou a nesmlouvavou.
„Tak si zvykni.“
„Ty ses snad zbláznila!“
Napětí mezi nimi houstlo celý týden. Nejprve byl Radim přesvědčený, že ji to přejde a vše se vrátí do starých kolejí. Když ale pochopil, že tentokrát neustoupí, pokusil se postavit k plotně. Výsledek připomínal podivnou směs polévky a sladkého kompotu. Požádal o pomoc matku, ta však odmítla přijet a jen si do telefonu povzdechla, že dřív ženy vydržely víc. Nakonec začal nosit domů polotovary, jenže jeho výplata mizela rychleji, než čekal, a ani na ty sotva stačila.
V pátek mu ruply nervy.
„Ty ses úplně opila vlastní nezávislostí?“ křičel a házel její věci do cestovní tašky. „Na stará kolena si chceš hrát na samostatnou? Myslíš, že bez tebe nepřežiju? Najdu si jinou! Skutečnou ženskou!“
Byl připravený na pláč, výčitky, hádku. Na cokoliv.
Jen ne na to, co následovalo.
Milena se na něj tiše usmála. Přistoupila k němu, lehce ho políbila na tvář, jako by se loučila před obyčejným pracovním dnem, doplnila do tašky pár drobností a bez jediného prudkého slova vyšla ze dveří. Zpočátku zamířila jen o pár ulic dál, k místu, kde tušila, že najde klid a prostor nadechnout se.