„Darovací smlouvu na byt jsem podepsala už před měsícem. Jen jsem tě tím nechtěla zbytečně rozrušit,“ oznámila Bohuslava Křížová klidně, jako by mluvila o nákupu nové konvice, a ne o tom, že právě připravila svou snachu o střechu nad hlavou.
Klára Benešová zůstala stát uprostřed obývacího pokoje s taškou plnou nákupu. Cestou z práce koupila mléko, čerstvý chléb i zeleninu na salát. Plánovala slavnostní večeři. Dnes to byly tři roky, co s Radimem Mlynářem žili v tomto bytě — v bytě, který jim tchyně při svatbě velkoryse „darovala“.
Bohuslava seděla na jejich pohovce — té, kterou Klára vybírala celé dva měsíce — a pomalu míchala čaj v porcelánovém šálku. Šedivé vlasy měla upravené do dokonalého účesu a na rtech jí pohrával nenápadný, vítězný úsměv člověka, který má situaci pevně v rukou.
„Jakou darovací smlouvu? A komu?“ vydechla Klára roztřeseně, přestože odpověď tušila.
„Tvojí švagrové, Tereze Holubové. Se Štěpánem Vackem nemají kde bydlet. Vy jste mladí, poradíte si. Něco si pronajmete. Nebo se vrátíš k rodičům, na venkov.“
Taška jí vyklouzla z prstů. Rajčata se rozkutálela po podlaze a krabice s mlékem dopadla s tupým žuchnutím na parkety. Bílá tekutina se pomalu rozlévala po podlaze, kterou s Radimem kdysi pokládali vlastníma rukama.
Tři roky. Tolik času, energie i peněz do toho místa vložila. Každá polička, závěs, každá květina na parapetu nesla kus jejího života. Vzpomněla si, jak s Radimem do čtyř do rána tapetovali ložnici a smáli se své nešikovnosti. Jak dlouho vybírali lustr do kuchyně, dohadovali se o odstínu závěsů a podle složitých návodů skládali nábytek.
„Ale vždyť jste nám ten byt dali jako svatební dar! Před všemi hosty!“ Klára stále odmítala uvěřit tomu, co slyší.
Bohuslava lehce pokrčila rameny.
„Řekla jsem, že tu budete bydlet. A bydleli jste, celé tři roky. Jenže byt byl vždycky napsaný na mě, děvče. Jsi přece chytrá, mohla sis domyslet, že to byly jen hezké řeči pro svatebčany.“
V zámku cvakl klíč. Radim se vrátil z práce. Klára slyšela, jak si v předsíni zouvá boty a věší kabát. Obyčejné zvuky jejich každodenního života, který, jak se ukázalo, stál po celou dobu na velmi tenkém ledě.
„Mami? Ty jsi tady?“ zavolal překvapeně z chodby. „A proč je na zemi mléko?“
Když vstoupil do obýváku, pohledem přelétl od matky ke své ženě. Klára byla bledá jako stěna a stála mezi rozházenou zeleninou. Bohuslava dopíjela čaj s výrazem dámy na slavnostní recepci.
„Radimku, to je dobře, že jsi doma. Právě jsem Kláře vysvětlovala, jak to je s bytem. Tereza se Štěpánem potřebují střechu nad hlavou a vy jste mladí, určitě si něco najdete.“
Radim se pomalu otočil k matce. V očích měl zmatek.
„Jak najdeme? Mami, vždyť je to náš byt. Sama jsi nám ho přece dala.“
„Ale prosím tě, Radime, nechovej se jako malý kluk. Jaký je rozdíl, kde kdo bydlí.“