V den jednání dorazila Klára Benešová k soudu v tmavém kostýmu, působila vyrovnaně a sebejistě. Radim Mlynář naproti tomu vypadal, jako by několik nocí nespal – pobledlý, s kruhy pod očima. Vedle něj seděla Bohuslava Křížová, slavnostně oblečená, jako by šla na rodinnou oslavu, ne k soudu.
Samosoudkyně, žena v letech s brýlemi posunutými nízko na nose, si dlouze pročítala předložené podklady.
„Předmětem řízení je vypořádání společného jmění manželů,“ pronesla klidně. „Samotný byt do něj nespadá, jelikož je ve vlastnictví paní Bohuslavy Křížové. Nicméně vybavení bytu bylo dle doložených účtenek pořízeno za trvání manželství.“ Zvedla pohled. „Celková hodnota činí dva miliony tři sta tisíc korun.“
„Prosím?“ vyhrkla Bohuslava. „Vždyť je to jen nábytek!“
Klářin právník bez emocí otevřel složku. „Kuchyňská linka dovezená z Itálie – osm set tisíc. Ložnicová sestava – čtyři sta tisíc. Elektrospotřebiče – půl milionu. Veškeré doklady jsou součástí spisu.“
„To jsme přece pořizovali pro rodinu!“ zvýšila hlas Bohuslava.
„Rodinu, která se rozpadá především vaším přičiněním,“ odpověděla Klára tiše, ale zřetelně.
Soudkyně pokračovala: „Majetek bude rozdělen rovným dílem. Buď žalovaný vyplatí žalobkyni částku jeden milion sto padesát tisíc korun, nebo dojde k prodeji věcí a výtěžek se rozdělí.“
Radim si promnul čelo. „Takové peníze nemám.“
„V tom případě doporučuji majetek zpeněžit,“ reagoval právník stroze. „Jinak se může stát, že byt zůstane prázdný.“
Po skončení jednání vyšla Klára před budovu soudu a zhluboka se nadechla chladného jarního vzduchu. Za chvíli ji dohnal Radim.
„Kláro, muselo to dojít až sem? Mohli jsme se přece domluvit…“
Podívala se na něj – na muže, kterého kdysi milovala a kvůli němuž byla ochotná ustupovat. Necítila už vztek ani bolest. Jen odstup.
„Mohli jsme spoustu věcí,“ odpověděla klidně. „Mohli jsme držet při sobě. Mohli jsme si nastavit hranice. Mohli jsme být tým. Ale ty jsi vždycky dal přednost matce. Já jsem si tentokrát vybrala sebe.“
Otočila se a odcházela. Za zády slyšela Bohuslaviny výkřiky o nevděku a sobectví, ale k ní už ty hlasy nedoléhaly.
O půl roku později jí zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Tereza Holubová.
„Kláro, ahoj… vím, že jsme si nikdy nebyly blízké, ale můžu se na něco zeptat?“
„Poslouchám.“
„Ty jsi opravdu nechala všechno odvézt?“
„Nechala jsem prodat svou polovinu. Radim si tu druhou část odkoupil na úvěr.“
Tereza si povzdechla. „Máma tvrdila, že byt bude připravený k nastěhování. Jenže jsou tam skoro holé stěny. Radim teď bydlí zase u ní a pořád se hádají. Štěpán říká, že bychom měli pryč, ale nemáme kam…“
Klára ji jemně přerušila. „Terezo, to už není moje starost. Bohuslava chtěla, abyste tam žili. Tak tam žijte. Jak umíte.“
Hovor ukončila a pousmála se. Za okny jejího nového, malého bytu kvetly jabloně. V kuchyni tiše bublala káva a na stole leželo potvrzení o jejím nedávném pracovním postupu.
Její život šel dál. Bez manipulace, bez věčného napětí, bez pocitu, že stojí v cizím prostoru, který jí může být kdykoli odebrán.
Telefon znovu zavibroval. Zpráva od kolegy z práce: „Kláro, nezašla bys po práci na kávu?“
Zadívala se na displej a usmála se.
„Ráda,“ odepsala.
A měla pocit, že tentokrát otevírá kapitolu, která bude patřit jen jí.