„Podám návrh na vypořádání společného majetku,“ dořekla Klára klidně, jako by oznamovala něco zcela běžného.
„Jakého majetku?“ vyjekla Bohuslava Křížová tak pronikavě, až to zabolelo uši. „Ten byt je přece můj!“
„Samotný byt ano,“ přikývla Klára bez zaváhání. „Ale všechno, co je uvnitř, jsme pořizovali během manželství. Nábytek, spotřebiče, dokonce i ty předražené závěsy. Mám schované účtenky. Docela by mě zajímalo, jak si vaše těhotná Tereza poradí s holými zdmi.“
Pak už nic dalšího neřekla. Jen tiše vyšla na chodbu a dveře za sebou zavřela s pečlivostí, která ostře kontrastovala s bouří uvnitř bytu.
Venku ji ovanul chladný vzduch. Zastavila se před domem, vytáhla mobil a chvíli jen zírala na displej. Ruce se jí třásly, když vytáčela číslo.
„Simono? Nezlob se, můžu u tebe pár dní zůstat? Ne, v pohodě to úplně není. Vysvětlím ti to osobně.“
Simona Králová bydlela na opačném konci města. Během cesty taxíkem telefon nepřestával vibrovat – Radim volal znovu a znovu. Klára hovor nepřijala ani jednou. Co by jí asi řekl? Že ho to mrzí? Že si s matkou promluví? Příliš dobře věděla, jak takové rozhovory končí – sliby vyšumí a všechno zůstane při starém.
Simona jí otevřela v pyžamu, s lahví vína v ruce, jako by podobnou situaci čekala.
„Tak spusť,“ pobídla ji a posadila ke kuchyňskému stolu.
Klára mluvila dlouho. O darovací smlouvě, o tom, jak Radim mlčel, když měla nejvíc potřebovala, i o pocitu, že je v tom bytě jen trpěná. Simona ji nepřerušovala, jen jí pevně svírala prsty.
„To snad není možné,“ vydechla nakonec. „Promiň, ale Radim je slaboch. A jeho matka? Ta si tě chtěla jen pojistit.“
„Já vím,“ napila se Klára vína. „Nejhorší je, že jsem to tušila. Ty její řeči, že byt je ‘zatím’ náš, že se ještě uvidí. Jen jsem si to nechtěla připustit. Říkala jsem si, že je to jen přehnaná starost o syna.“
„Starost? To není starost. To je posedlost majetkem,“ odsekla Simona tvrdě.
Telefon znovu zazvonil. Na displeji se objevilo jméno Bohuslava Křížová. Klára hovor odmítla.
„Nech to být,“ mávla rukou Simona. „Ať si to mezi sebou vyřeší.“
Vzápětí přišla zpráva. Klára si ji přečetla a ironicky se zasmála.
„Prý jsem nevděčná vypočítavá ženská a celou dobu mi šlo jen o byt.“
„To snad nemyslí vážně! Vždyť ona vám ho sebrala!“
„Ve svém světě má vždycky pravdu,“ pokrčila Klára rameny a odložila telefon. „Možná je to takhle lepší. Jinak bych tam ještě roky čekala, že se něco změní. Tohle mi aspoň otevřelo oči.“
Další týdny ubíhaly jako v mlze. Podala žádost o rozvod a obrátila se na právníka. Když spolu s Radimem sepsali seznam věcí pořízených během tří let manželství, ukázalo se, že toho není málo. Kompletní kuchyňská linka, vybavení obýváku i ložnice, pračka, televize – dokonce i staré křeslo, na které byla Bohuslava tak pyšná. Všechno bylo zakoupeno až po svatbě.
Radim se snažil o schůzku, posílal dlouhé zprávy plné vyznání a omluv. Psával, že ji miluje, že jeho matka přehnala, že si s ní promluví. Když se ho však Klára zeptala přímo: „Zrušíš tu darovací smlouvu?“ odpověď byla vždy stejná: „Kláro, je to moje sestra, zkus to pochopit…“
V tu chvíli pochopila ona. Už nebylo co řešit.
Mezitím si našla malý podnájem – skromnou garsonku, ale jen svou. Přijala také lépe placenou práci. Pomalu se nadechovala k novému začátku a s každým dnem cítila, že se jí vrací klid.
Termín soudního jednání byl stanoven na dva měsíce od podání návrhu. A když se ten den začal blížit, věděla, že definitivní tečka za minulostí je na dosah.