„…kdo kde bydlí?“ dokončila Bohuslava s povzdechem, jako by řešila maličkost, ne cizí život.
„Jste rodina. Rodina si přece pomáhá,“ pokračovala pevným hlasem. „Tvoje sestra čeká dítě. Potřebují slušné zázemí, aby mohli malému něco nabídnout.“
Klára upřela pohled na Radima. Čekala výbuch, odpor, jasné „ne“. Čekala, že se postaví mezi ni a svou matku. Jenže on stál bez hnutí. Tváře mu postupně rudly, ale nebyl to vztek. Spíš stud.
„Ty jsi to věděl,“ vydechla náhle. „Věděl jsi, že to chystá.“
Radim sklopil oči. „Kláro, já… doufal jsem, že si to rozmyslí. Prosil jsem mámu, aby počkala. Chtěl jsem, abychom si o tom nejdřív promluvili spolu.“
„Měsíc,“ zašeptala Klára ochraptěle. „Řekla, že darovací smlouvu vyřídila před měsícem. A ty jsi celý měsíc mlčel.“
Vzduch v pokoji ztěžkl. Bohuslava vstala z pohovky, uhladila si sukni a nasadila shovívavý výraz.
„Proboha, nedělejte z toho drama. Je to jen byt. Spousta lidí žije v nájmu celý život a nestěžují si. A tady jde o vlastní krev. Tereza není cizí člověk. Klárko, jsi přece rozumná holka, zkus to pochopit.“
Klára zvedla hlavu a zadívala se tchyni přímo do očí. V jejím pohledu byla taková směs bolesti a vystřízlivění, že i Bohuslava na okamžik uhnula.
„Rozumná?“ pronesla tiše. „Možná až moc. Tři roky jsem snášela, že chodíte bez ohlášení, odemykáte si vlastním klíčem a kontrolujete každý kout. Mlčela jsem, když jste kritizovala, jak vařím, uklízím nebo co mám na sobě. Poslouchala jsem, jak Radimovi vykládáte o jeho bývalých přítelkyních a jak byly úžasné. Dokonce jsem se usmívala, když jste mě před známými nazývala jen ‚přechodným řešením‘. Ale víte co? Už dost.“
Obrátila se k Radimovi. „A ty? Ty jsi mě zradil. Jsi horší než ona. Aspoň ona si na nic nehraje.“
„Kláro, pojďme to probrat v klidu,“ natáhl k ní ruku.
„Zůstaň stát!“ ucukla. „V klidu? Tři roky života! Do tohohle bytu jsem dala všechny své úspory. Rekonstrukce, nábytek, spotřebiče – všechno jsme platili i z mých peněz.“
„Tak si svoje věci vezmi, kdo ti brání?“ odfrkla Bohuslava. „Jen to prosím neprotahuj. Tereza se Štěpánem se stěhují za týden.“
Za týden. Sedm dní na to, aby si sbalila domov a zmizela. V Kláře se zvedla vlna vzteku, tak silná, že ji samotnou překvapila. A místo aby křičela, začala se tiše smát. Suchým, téměř neslyšným smíchem.
„Máte pravdu,“ přikývla nakonec. „Vezmu si svoje. Úplně všechno. Do poslední lžičky.“
Prošla kolem nich do ložnice. Radim vykročil za ní, ale dveře mu zabouchla přímo před obličejem. Když se po pár minutách vrátila, měla přes rameno přehozenou velkou sportovní tašku a v ruce kabelku.
„Kláro, kam jdeš? Prosím, promluvme si,“ působil najednou bezradně.
„Není o čem. Tvoje matka mi právě ukázala, jaké místo v téhle rodině mám. A za to jí vlastně děkuju.“
„Tak je to správné,“ přikývla Bohuslava spokojeně. „Bez zbytečných scén. Jsme dospělí lidé.“
Klára se zastavila ve dveřích a pomalu se otočila.
„Ano, Bohuslavo Křížová. Jsme dospělí. A jako dospělá se podle toho zařídím. Radime, uvidíme se u notáře.“