Monika Brňáková si znechuceně prohlížela talíř před sebou a lehce nadzvedla vidličkou plátek karamelizované hrušky, která zdobila salát s kachními prsíčky.
„Veroniko, jsi si jistá, že se k tomu tenhle přeliv hodí? Má takovou… nahnědlou barvu. Upřímně řečeno, moc lákavě to nevypadá. Člověk by skoro řekl, že to už někdo ochutnal před námi,“ poznamenala a přes obroučky brýlí se podívala na snachu pohledem, který Veronika Řezníková znala až příliš dobře — směs lítosti nad „chudákem synem“ a povýšeného odsudku jeho ženy.
Veronika byla poslední dva dny téměř bez spánku. Pobíhala mezi kuchyní, tržnicí a troubou, aby všechno stihla. Teď stála u čela stolu s horkou mísou v rukou, vzduch byl prosycený vůní česneku a rozmarýnu, a její úsměv tuhnul jako porcelánová maska.
„Moniko, to je balzamikový krém. Dodává to jemně sladkokyselý tón. Kachna s rukolou se takhle běžně servíruje. Opravdu to zkuste, chutná to skvěle,“ odpověděla klidně, i když uvnitř cítila, jak se v ní napíná každá nervová struna.
„Rukola…,“ protáhla Nikola Malířová, která seděla po matčině pravici, a okázale si talíř odsunula dál. „To jsou přece obyčejné pampelišky, mami! Hořká tráva. Veroniko, nemohla ses aspoň zeptat, jestli něco takového vůbec jíme? My jsme zvyklé na klasiku — bramborový salát, řízek, něco normálního. Ale ty musíš vždycky experimentovat. Jednou nějaký zapáchající sýr, teď zase zahradní plevel.“
Sebastian Veselý seděl v čele stolu a nervózně otáčel stopkou sklenice mezi prsty. Slavil čtyřicítku — významné jubileum. Veronika mu chtěla připravit výjimečný večer. Restauraci zavrhla předem, protože dobře znala Moničiny řeči o „neútulných podnicích“ a „bezduchém jídle“. Místo toho strávila hodiny nad recepty, utratila velkou část prémie za kvalitní suroviny, sehnala farmářskou kachnu a objednala čerstvého lososa na malé jednohubky.
„Nikolo, mami… nemusíte to hned shazovat,“ zamumlal Sebastian sotva slyšitelně. „Veronika si s tím dala práci. Podívejte, kolik toho je. Připijme si raději.“
„Vypít si klidně můžeme, synku,“ povzdechla si Monika a uhladila si na klíně naškrobený ubrousek. „Ale co si dáme k tomu? Stůl sice vypadá jak z časopisu, to uznávám. Jenže kde je domácí pohoda? Kde je sulc? Na takové jubileum se přece vaří sulc, to je tradice! A místo toho tu máme drobné chlebíčky s rybou. Copak se tím někdo zasytí?“
„To nejsou chlebíčky, ale bruschetty s čerstvým sýrem a lososem,“ pronesla Veronika tiše a položila hlavní chod doprostřed stolu. „Sulc se připravuje minimálně šest hodin. Do pátku jsem pracovala, opravdu jsem neměla možnost stát celý den u vývaru.“
„Aha! Tak na sulc čas nebyl,“ chytila se Monika vítězoslavně. „Ale na tyhle hruškové ozdoby ano? Stačilo uvařit obyčejné brambory, posypat koprem, přidat máslo. Místo toho nějaký gratin. Vždyť to bude uvnitř syrové! Žaludek si zničíme. Nikolo, podej mi rovnou prášek na pálení žáhy, cítím, že ho budu potřebovat.“
Nikola bez váhání sáhla do prostorné kabelky, vytáhla blistr tablet a hlasité šustění fólie prořízlo ticho obýváku.
Veronika se podívala na manžela. Čekala, že konečně zazní pevné: „Mami, Nikolo, dost! Moje žena kvůli tomu dva dny nespala.“ Místo toho Sebastian provinile pokrčil rameny a dolil matce sklenici džusu.
„Mami, ochutnej aspoň tu rybu. Je opravdu čerstvá,“ zkusil to opatrně.
„Čerstvá…,“ utrousila Nikola a nedůvěřivě šťouchala do složitého salátu s mořskými plody. „Veroniko, ty krevety jsou dobře očištěné? Jednou jsem jedla u kamarádky a zůstalo tam něco… no prostě to nebylo vyčištěné. Od té doby mám k těmhle věcem odpor. A mořské plody můžou vyvolat alergii. Myslela jsi na Sebastianovo zdraví? V dětství měl přece vyrážku!“
„Nikolo, Sebastianovi je čtyřicet. Krevety jíme běžně a nikdy neměl problém,“ odpověděla Veronika chladně.
„Nikdy nevíš, co se v těle nastřádá. Může se to projevit kdykoli,“ mávla rukou švagrová. Náhle se zarazila a zadívala se na mísu s masem. „A co je tohle? Hovězí? Proč je uvnitř tak červené? Sebastian… to snad není nedodělané?“ zeptala se hlasem, v němž začínalo narůstat zděšení, zatímco se nakláněla blíž, aby si maso prohlédla ještě důkladněji.