Veronika se však nezastavila. S naprostým klidem, ale s pohyby ostrými jako břitva, začala odnášet i další jídla. Hovězí putovalo za kachnou do kuchyně, a to za jejího věcného komentáře o parazitech, tasemnicích a zbytečném riskování zdraví.
Zapečené houby skončily rovnou v odpadkovém koši.
„Co když byly jedovaté? Otrávíte se a odpovědnost ponesu já,“ prohodila lehce. Stejný osud potkal i bruschetty s rybou.
„Stejně by vás to nezasytí. Jen si zkazíte chuť,“ dodala téměř starostlivě.
Během pár minut zůstal slavnostní stůl prázdný. Na dokonale vyžehleném ubrusu zůstaly jen příbory, košík s pečivem, láhev vodky a talíře hostů, které náhle působily trapně osaměle.
Monika Brňáková seděla s pootevřenými ústy, v obličeji jí naskakovaly rudé skvrny.
„Ty… co to má znamenat?“ zachraptěla. „Tohle je nějaké divadlo? Přijeli jsme hladoví!“
„Jen se o vás starám, Moniko,“ odpověděla Veronika s mírným úsměvem a smetla z ubrusu neexistující drobek. „Sama jste říkala, že se to nedá jíst. Samý jed. Nevzhledné. A jako hostitelka si přece nemohu dovolit takovou ostudu. Když je jídlo špatné, nemá na stole co dělat.“
„A my máme jíst co?“ ozval se zmateně Sebastian Veselý a bezradně se podíval na prázdné místo před sebou.
„Máme přece chléb. Ten je základ všeho, ne? A vodka taky zůstala. Brambory jsem dnes nevařila a karbanátky s kaší jsem si odpustila. Omlouvám se.“
„To už je vrchol drzosti!“ vyjekla Nikola Malířová. „Mami, slyšíš ji? Ona nás snad vyhazuje! Nechá nás o hladu! Sebastiáne, jsi chlap nebo ne? Řekni jí něco! Ať tu kachnu vrátí!“
„Kachna je už uklizená… možná i vyhozená. Vždyť byla přece nepoživatelná,“ odvětila Veronika chladně. „Sebastiane, tvoji blízcí mají pravdu. Jsem mizerná kuchařka a vařit neumím. Abych večer úplně nepokazila, můžeme objednat pizzu. Nebo koláče. Sushi raději ne — syrová ryba, paraziti… Takže koláče.“
„Jaké koláče?!“ vykřikla Monika a prudce vyskočila, až převrhla židli. „Přišla jsem synovi na oslavu a místo toho mě tu někdo zesměšňuje! Jídlo mi odnáší před očima!“
„Mami, uklidni se,“ snažil se ji Sebastian zadržet. „Veroniko… už dost. Vrať to zpátky. Prostě jsme plácli hloupost. To se stává.“
Veronika se na něj dlouze zadívala.
„Hloupost? Půl hodiny jste se vysmívali každému soustu. Syrové maso, nebezpečné houby, hořká tráva… Řekl jsi aspoň jednou děkuju? Za dva dny práce? Za to, že jsem chtěla, aby to bylo hezké? Ne. Přikyvoval jsi své matce. Tak ať si teď pochutná na vlastních slovech. Třeba zasytí.“
„Ty ses zbláznila!“ vyštěkla Nikola a popadla kabelku. „Mami, pojď pryč. Ona není normální. Snažily jsme se jí poradit a ona vyvádí jak hysterka!“
„Pojď, děvče,“ pronesla Monika důstojně a upravila si účes. „Sebastiane, pokud s námi teď neodejdeš, ber to tak, že matku už nemáš. Zůstaň si se svou kuchařkou. Ať tě krmí svými výtvory. My si zajdeme na pořádný boršč do restaurace.“
Zamířily ke dveřím. Sebastian bezradně přecházel mezi předsíní a obývákem.
„Mami, neblázni, je pozdě! Veroniko, omluv se… Víš přece, jací jsou. Nemůžeš to brát takhle vyhroceně.“
Veronika zůstala stát bez pohnutí. Pak se ozvalo prásknutí dveří a byt se ponořil do ticha. Jen Sebastianův těžký dech ho rušil. Vrátil se ke stolu a klesl na židli před prázdný talíř.
„Co to mělo být? Oslava je zničená. Máma brečí. Nikola to rozhlásí všem známým. Ulevilo se ti aspoň?“
Veronika pomalu došla ke stolu, vzala sklenici vína a napila se.
„Ano,“ řekla tiše. „Ulevilo. Hodně. Nestála jsem dva dny u sporáku proto, abych poslouchala řeči o tasemnicích a pampeliškách. Chtěla jsem hezký večer. A oni přišli jen proto, aby mi dokázali, že jsem neschopná. A tys jim k tomu dělal publikum.“
„Chtěl jsem jen zabránit hádce.“
„Hádka by přišla tak jako tak. Kdybych mlčela, brečela bych pak sama do polštáře. Oni by odešli spokojení, že mě zase srazili, a přitom by snědli všechno do poslední drobky. Už se to stalo, pamatuješ? Minulé Vánoce? Přesolený salát, suché kuře — a talíře vylízali dočista. Dost. Teď si sebe vážím.“
Sebastian si promnul obličej a zadíval se na ni.
„A co teď?“