„Sebastiane, podívej se na to!“ vykřikla Nikola Malířová a s odporem zabodla vidličku do plátku masa. „To je přece syrové! Vždyť z toho teče krev!“
Hrot příboru narušil dokonale propečený roastbeef, který Veronika Řezníková připravovala celé čtyři hodiny při nízké teplotě, aby zůstal šťavnatý a uvnitř jemně narůžovělý.
„Je to stupeň propečení medium,“ pronesla Veronika sevřenými rty. „Tak se roastbeef dělá. A to, co vidíš, není krev, ale přírodní šťáva z masa.“
Monika Brňáková se zatvářila znechuceně a talíř od sebe odstrčila, jako by se obávala, že se kus hovězího každou chvíli pohne. „Tohle má někdo jíst? Polosyrový flák? Nejsme snad barbaři! V mase můžou být paraziti. Tasemnice! Chceš nás všechny dostat do nemocnice? Sebastiane, nedotýkej se toho! Zakazuju ti to!“
„Mami, ale je to opravdu výborné,“ namítl Sebastian Veselý a vložil si sousto do úst.
„Výborné!“ rozhodila rukama Monika. „To jen proto, že už sníš kdeco. Žaludek máš zkažený, proto ti to nevadí. Pořádné maso se má dusit tak dlouho, až se samo rozpadá. A tohle? Tvrdá podrážka s krví! Proč jsi raději neudělala guláš? Nebo karbanátky? Dala jsem ti přece svůj osvědčený recept, Veroniko. Proč nikdy nedáš na zkušenější?“
Veronika stála opřená o opěradlo židle a cítila, jak se jí do dlaní vpíjí napětí. Poslední dny strávila plánováním oslavy, pečlivě vybírala suroviny, ladila detaily. Těšila se, jak Sebastianovi udělá radost. Teď se to všechno měnilo v popel.
Pohledem přelétla stůl: lněný ubrus dokonale vyžehlený, složené látkové ubrousky, křišťálové sklenice, naleštěné příbory. Salát Niçoise s tuňákem zataženým jen na pár vteřin. Tartaletky plněné houbovým juliennem z hřibů. Uprostřed stolu zlatavá kachna s jablky přelitá brusinkovou omáčkou, voňavá a křupavá.
A naproti tomu obličeje hostů – stažené, podezíravé, jako by v každém chodu hledali hrozbu.
„Nechutná vám?“ zeptala se tiše.
„Verunko, my tě přece nechceme ranit,“ spustila Monika medovým hlasem, zatímco její oči zůstávaly chladné. „Jen jsme zvyklí na obyčejná domácí jídla. Tohle je… takové výstřední. Pro nás nezvyklé. Třeba ty houby – kde jsi je vzala? Na trhu? Vždyť tam prodává kde kdo. Stačí chyba a člověk se otráví. Já sbírám houby jen sama a zavařuju je podle svého. A tyhle ve smetaně… to je risk.“
„Takže risk,“ zopakovala Veronika klidněji, než by kdo čekal. „Syrové. Nechutné. Ještě k tomu nebezpečné.“
„Nepřeháněj,“ odfrkla si Nikola a ukousla si chleba – jedinou položku, kterou zatím nezpochybnila. „Příště se poraď s mámou. Sestaví ti menu. Uděláš bramborovou kaši, kuře na česneku, mísu salátu s majonézou – všichni budou spokojení a ještě ušetříš. Takhle jsi utratila za samé drahé věci a nedá se to jíst. Zbytečně vyhozené peníze.“
Veronika se podívala na manžela. „Sebastiane… myslíš si to taky? Že jsem jen promrhala suroviny?“
Sebastian se na židli neklidně zavrtěl. Viděl, že je na pokraji sil. Přesto v něm zakořeněná potřeba vyhovět matce zvítězila nad rozumem.
„Veru… no… možná je ten roastbeef pro mámu trochu nezvyk. Třeba mohl být víc propečený. Pro jistotu.“
V tu chvíli se v ní cosi zlomilo. Skutečně to skoro slyšela – tiché, definitivní cvaknutí.
„Dobře,“ pronesla vyrovnaně, až z toho mrazilo. „Rozumím. Jídlo je rizikové, syrové, nechutné. Vlastně téměř jedovaté. Nemohu přece dopustit, aby moji vzácní hosté na tak významný den trpěli. Ještě by vás po mém pohoštění pálila žáha.“
Natáhla se pro tác s kachnou.
„Veroniko, co to děláš?“ vyhrkl Sebastian. „Chtěl jsem ji ochutnat. Dej mi aspoň stehno.“
„To nejde,“ odpověděla sladce. „Co když je uvnitř málo propečená? A omáčka je možná příliš kyselá. Nerada bych, aby se mamince rozbouřil žaludek.“
Otočila se a odnesla mísu do kuchyně. V jídelně se rozhostilo těžké ticho, které přerušovalo jen hlasité tikání hodin.
Za okamžik byla zpět a zamířila přímo k Nikole.
„Salát s rukolou,“ poznamenala klidně. „Ta je přece hořká. Skoro jako pampelišky.“
Bez dalšího slova jí odebrala mísu přímo před nosem.
„Počkej! Já si chtěla vybrat aspoň tu hrušku!“ ohradila se Nikola.
„Nemá cenu se nutit,“ odvětila Veronika a její úsměv byl tentokrát ostrý jako nůž. „Nechci, abyste se kvůli mému vaření trápili.“