Sebastian se na ni zadíval pohledem, v němž se mísila lítost i únava.
„Mám hlad,“ přiznal tiše.
Veronika Řezníková se pousmála, tentokrát už bez hořkosti, a zamířila do kuchyně. Za okamžik byla zpátky. V rukou nesla dřevěné prkénko s růžovým roastbeefem nakrájeným na tenké plátky a mísu salátu s hruškou a ořechy.
„Tak se obsluž,“ položila před něj talíř. „Jestli se tedy nebojíš, že tě skolí nějaká záhadná nákaza.“
Sebastian si maso přitáhl blíž. Vůně pečeného hovězího s bylinkami byla tak podmanivá, že mu žaludek hlasitě připomněl svou existenci. Napíchl první kousek a vložil si ho do úst. Šťáva se mu rozlila po jazyku, maso bylo křehké a dokonale dochucené.
„Tak co?“ sledovala ho.
Polkl a uznale přikývl. „Je to fantastické. Opravdu. Lepší jsem dlouho nejedl.“
„A dáš si i houby? Nebo máš strach, že jsem je koupila někde podezřele?“ nadzvedla obočí.
„Sem s nimi. Přines všechno.“
Za chvíli už na stole přistál i horký žampionový nákyp, křupavé bruschetty a voňavá pečená kachna. Usadili se naproti sobě u slavnostně prostřeného stolu, který byl původně chystaný pro víc lidí.
„Veroniko…“ začal Sebastian mezi sousty kachny. „Mrzí mě to. Zachoval jsem se jako hlupák. Víš, jaká je máma. Umí zatlačit na správné místo a já pak… ztratím půdu pod nohama.“
„Její povahu znám,“ odpověděla klidně. „Ale já jsem tvoje žena. A tohle je náš domov. Nikdo tu ze mě nebude dělat neschopnou hospodyňku. Pokud jí moje kuchyně nevoní, může přijít najedená. Nebo si přinést vlastní krabičky. Jinak ne.“
Chvíli mlčel, pak si dolil víno. „Dobře. Příště jim to řeknu já. Bez vytáček. I s těmi pampeliškami.“
„Možná žádné příště dlouho nebude,“ podotkla a mazala paštiku na kousek bagety. „Tipuju, že si teď dají pauzu.“
Sebastian se nečekaně zasmál. „Tak aspoň zůstane víc pro nás. Mimochodem… ty brambory ve smetaně… jsou opravdu měkké?“
„Ochutnej a uvidíš.“
Nabral si lžící gratinované brambory. Byly dokonale propečené, nasáklé jemnou smetanovo-česnekovou omáčkou a přikryté zlatavou sýrovou krustou. Po „syrovosti“, kterou kritizovala Monika Brňáková, ani stopa.
„Luxus,“ vydechl spokojeně oslavenec. „Ale stejně by si něco našla. Třeba že je to moc těžké.“
„Přesně tak.“
Zbytek večera se nesl v úplně jiném duchu, než čekali. Jedli, připíjeli si a probírali, kam by mohli vyrazit v létě. Sebastian si po dlouhé době nepřipadal jako někdo, kdo stojí mezi dvěma tábory. Seděl ve vlastní jídelně, naproti ženě, kterou miluje, a měl pocit, že je konečně doma. Telefon mu sice neustále vibroval – Monika i Nikola Malířová se snažily dovolat – ale jednoduše ho otočil displejem dolů a vypnul zvuk.
Ráno bylo ještě rušnější. Rodinná konverzace praskala pod náporem zpráv. Nikola psala sáhodlouhé výčitky o „neúctě ke starším“, o „pýše“ a dokonce naznačila cosi o psychické labilitě. Monika posílala obrázky se smutnými citáty o nevděčných dětech a osamělých matkách.
Veronika bez jediného komentáře skupinu opustila.
Sebastian si toho všiml, chvíli váhal… a pak udělal totéž.
„Ty jsi odešel taky?“ podivila se, když zahlédla oznámení.
Rozhodil rukama. „Už toho mám dost. Samé řetězové obrázky a stížnosti. Budu mámě jednou týdně volat, zeptám se, jak se má – to stačí. Máš pravdu. Tady jsme rodina my dva. Ostatní jsou hosté. A podle toho se musí chovat.“
O týden později mu Monika zavolala sama. Hlas měla chladný a dotčený, ale tentokrát bez dramatických výstupů. Poprosila ho, jestli by nepřijel pomoct na zahradu. O oslavě ani o „katastrofální“ večeři nepadlo ani slovo. Zřejmě pochopila, že tentokrát zašla příliš daleko – a přijít o ochotné ruce se jí nehodilo.
Veronika zůstala doma. Neměla sebemenší chuť trávit den na tchynině pozemku. Připravila si lehký salát s krevetami – těmi „problematickými“, které Nikole tolik vadily – nalila si sklenku vychlazeného bílého vína a pustila si oblíbený seriál.
Bylo jí jasné, že klid nebude trvat věčně. Další poznámky, povýšené úsměvy nebo jedovaté narážky určitě přijdou. Jenže to podstatné už se stalo. Ve vlastním domě si nastavila hranice a ubránila svou důstojnost.
A ta kachna – výtečná, šťavnatá kachna, kterou pak spolu dojídali ještě několik dalších dní – se pro ně stala malým symbolem toho, že někdy stačí říct dost.