Zvonek se rozezněl tak neodbytně, jako by do našich dveří kopla sama Prozřetelnost v těžké okované botě. Bylo právě sedm ráno, sobota. V tuhle hodinu slušné lidi budí maximálně výčitky svědomí, havárie na potrubí nebo návštěva, kterou by si člověk přál potkat ze všeho nejméně.
Podívala jsem se kukátkem. Sklo sice zkreslovalo, ale podstatu neschovalo: na chodbě postávaly Marta Vaceková a její dcera Lucie, moje švagrová, připomínající dvě přezrálé cukety zapomenuté na záhoně. Za nimi se tyčily obrovské kostkované tašky, nacpané až k prasknutí – údajně dary, o které jsme nestáli, a starosti, jež nás budou něco stát.
— Kateřino, otevři! Víme, že jste doma! — hlas mé tchyně měl dar projít betonem a usadit se rovnou v mozku, bez ohledu na ušní bubínky.
— Nech to být, — sykla jsem a o krok ustoupila. — Když se ani nehneme, třeba si pomyslí, že jsme vyhynuli, a vydají se hledat jinou civilizaci.
Marek, můj muž, stál v předsíni jen ve spodním prádle a tvářil se jako odsouzenec, který jde na popravu a ještě si zapomněl kapesník. Jeho jemná duše, vychovaná na klasické literatuře, právě utrpěla vážnou trhlinu.
— Katko, to je přece máma… Nemůžeme ji nechat stát venku.
— Nepohodlné je spát na stropě, protože peřina padá dolů, — odsekla jsem. — Tohle je normální vpád.
Z pokoje se vybelhal náš patnáctiletý syn Adam, ještě napůl v říši snů. Přelétl pohledem otce svírajícího kliku i mě, připravenou bránit byt jako pevnost.
— Aha, babička dorazila? — zívl. — Podle hlasitosti to nevypadá na koláče, spíš na vyhlášení stanného práva. Tati, neotvírej. Řekneme, že nás unesli mimozemšťani. Oni tomu uvěří, stejně sledují ty svoje konspirační pořady.
Jenže Marek, rytíř dobrého srdce a slabé vůle, už otočil klíčem.
Dveře se rozlétly. Do bytu se přivalila Marta Vaceková a s ní zmizel klid, vzduch i moje poslední iluze o poklidném víkendu. Lucie vplula hned za ní, šustíc bundou.
— Konečně! — vydechla tchyně, aniž by si sundala kabát, a zamířila rovnou do kuchyně, jako by tu měla trvalé bydliště posledních čtyřicet let. — Voláme a voláme, už jsme se bály, že se něco stalo! A vy si klidně spíte. V sedm ráno! Lidi mají dávno půl dne práce za sebou!
— Dobré ráno, Marto, — nasadila jsem úsměv, jakým se vítá finanční kontrola. — To je ale milé překvapení. Telefony se u vás zrušily jako přežitek moderní doby?
Marta Vaceková zůstala stát s lahví čehosi zakaleného a naloženého v ruce.
— Ach, Kateřino, ty tvoje vtípky, — mávla rukou, jako by odeháněla dotěrný hmyz. — Rodině se přece nevolá, rodina se cítí srdcem! Lucie, dej ty tašky do obýváku, klidně je polož na gauč.