…na záhonech i při sklizni. Kamery už jsou objednané, aby bylo jasné, kolik se toho skutečně urodí. Transparentnost především. My vložíme kapitál, vy dodáte výnos. Férová dohoda.
Marta Vaceková zbledla a rty se jí stáhly do tenké čárky.
— Ty ses snad pomátla? — zasyčela. — Jsem tvoje tchyně, nebo nějaká nádenice?
Usmála jsem se co nejsrdečněji.
— Jste matka mého muže, která žádá milion. A v podnikání, Marto Vaceková, rodinné vazby nehrají roli. Existují investoři a ti, kdo projekt spravují. Chcete chalupu? Dobře. My investujeme. Ale podle našich pravidel.
— Strčte si tu chalupu za klobouk! — vyjekla Lucie a vyskočila ze židle. — Mami, pojďme pryč! Ona není normální. Kamery! Okurky!
— Marku! — obrátila se Marta Vaceková k synovi hlasem, který by prorazil i beton. — To dovolíš, aby se mnou tvoje žena takhle mluvila?
Nastalo ticho, jaké přichází jen tehdy, když se rozhoduje o víc než o penězích. Marek se na mě zadíval. Seděla jsem rovně, klidná, s tužkou připravenou dopsat další položku do kolonky „závazky“. Pak pohlédl na matku. V jejím výrazu se mísila dotčenost s nenasytností.
Vybavil si noční šeptání o tom, že něco zařídí „bez vědomí manželky“. Vzpomněl si, jak Lucie nervózně rýhovala parkety podpatkem. A nejspíš si také připomněl, že má vlastní rozum.
— Mami, — začal tiše.
— Jaké mami?! — vyštěkla.
— Katka má pravdu, — narovnal se. — Peníze jen tak nedostanete. Pokud chcete chalupu, bude to podle jejího plánu. Prodám auto, přepíšeme vše na Katku a vy se zapojíte do práce. To je spravedlivé.
V tu chvíli Marta Vaceková pochopila, že její tvárný chlapeček právě ztvrdl jako beton.
— Ať vás to zadusí! — vyhrkla a popadla kabelku. — Lucie, vezmi si věci. Tady nás očividně nemají rádi!
Do kuchyně nakoukl Adam, hledající něco k jídlu.
— Babičko, „nemají rádi“ je silný výraz, — poznamenal klidně s chlebem v ruce. — Spíš vás z ekonomických důvodů nesponzorujeme. To není totéž.
Balili ve spěchu a se vztekem, takže za pár minut bylo po všem. Dveře bouchly a byt se ponořil do úlevného ticha.
Marek zůstal sedět, lokty na stole, pohled sklopený.
— Katko, — ozval se po chvíli. — Ty bys to auto opravdu prodala?
Přistoupila jsem k němu a objala ho kolem ramen.
— Marku, vždyť víš, že řídit neumím. Zato počítat umím víc než dobře.
Podíval se na mě s obdivem i úlevou.
— Ty jsi čarodějka, — vydechl.
— Kdepak. Jen krizová manažerka, — opravila jsem ho s úsměvem. — Pamatuj si, že v manželství, stejně jako v matematice, záleží na úhlu pohledu. A když se na příbuzné díváš přes kalkulačku hypotéky, vyjdou ti úplně jiná čísla.
Uvařili jsme si čaj. Bez křiku, bez vydírání a hlavně bez milionového dluhu nad hlavou. A chutnal lépe než kterýkoli jiný.
A vám, milé ženy, řeknu jediné: pohostinnost je krásná vlastnost, ale klíče od rodinné pokladny držte pevně ve vlastní kapse. Jakmile se někdo pokusí otevřít dveře páčidlem citového nátlaku, zapněte alarm zdravého rozumu. Funguje spolehlivě.