„Terezo, co to má znamenat? Ty jsi vyhodila máminy nakládané okurky?“
„Dalibore, samozřejmě,“ povzdechla si Tereza Malířová a unaveně si promnula čelo. „Byly už dávno zkvašené, víčka nafouklá a okurky úplně měkké. To se přece nedalo jíst.“
„A co je na tom?“ odsekl. „Stačilo vyhodit ty nahoře, zbytek opláchnout a bylo by. My jsme doma snědli i konzervy, co měly víčko jak balón, a nic nám nebylo. Tohle jen chvíli stálo. S jídlem se takhle nezachází, Terko, stojí to peníze.“
S hlavou hrdě vztyčenou a pohledem plným výčitek kolem ní Dalibor Pospíšil prošel do kuchyně a něco si bručel pod vousy.
Tereza tiše vydechla. Býval čas, kdy jí jeho šetrnost připadala roztomilá. Nečekaně se jí vybavila jejich první schůzka.
Po cestičce v parku tehdy kráčel vysoký kluk v bílé košili, úsměv od ucha k uchu, a v ruce svíral pugét lučních květin. Přesně takové měla ráda.
„Dalibore! To snad ne… Ty jsi je natrhal sám?“ vyhrkla překvapeně.
„Jasně,“ pokrčil rameny. „Nač kupovat růže? Předražené a tuctové. Radši si spolu zajdeme na atrakce a užijeme si to.“
Usmála se a bez váhání ho následovala.
Tereza se vrátila do přítomnosti a lehce zatřásla hlavou. Z kuchyně se ozývalo šplouchání vody – Dalibor skutečně ty okurky omýval. Už ji to ani nepřekvapovalo. Dřív si myslela, že do kavárny nechodí proto, že raději tráví čas venku. Netušila, že za tím stojí obyčejná neochota utrácet. A když ji vzal na ruské kolo, byla přesvědčená, že je to kvůli romantice, ne proto, že lístky patřily k těm levnějším a člověka to tam „tolik nenatřáslo“.
Roky uběhly. Svatba, dvě děti. Tereza už věděla své. Mohla se bouřit, nebo to přijmout. Zvolila ticho.
Vešla do kuchyně a začala nandávat oběd. Pohanka, karbanátky, trochu salátu. Jednoduché, jako vždy. Přepych u nich doma neměl místo.
„Dalibore, co to děláš?“ zeptala se vyčerpaně. Stál nad talíři dvojčat a pečlivě jim krájel maso.
„Je jim pět. Půlka karbanátku jim bohatě stačí.“
S naprosto vážným výrazem jeden rozřízl napůl a z druhého talíře jeden kus úplně odebral a vrátil zpátky na pánev.
„To myslíš vážně?“
„A proč ne?“
„To už přeháníš.“
„Naopak,“ namítl klidně. „Jsme přece čtyři, ne? Máme stejný nárok.“ Nato se bez zaváhání pustil do porce na jejím talíři. „Je to hovězí a to dneska není zrovna levná záležitost. Ty se tak tváříš, jako bys to vůbec nechápala.“