„…tak tváříš, jako bys to vůbec nechápala.“
„Co na mě tak zíráš?“ pokračoval Dalibor Pospíšil mrzutě. „Moc masa není zdravé, zvlášť když je smažené. Příště to udělej raději v páře. Když smažíš, všechno se přichytí na pánev a ještě se zbytečně spotřebuje olej. A ten teď stojí majlant.“
Tereza Malířová sevřela příbor. „Děti dušené maso nejí.“
„Zvyknou si. Aspoň to bude zdravější,“ uzavřel diskusi tónem, který nepřipouštěl odpor. Odložil nůž, jako by tím udělal tečku za celým tématem, a odešel z kuchyně.
Tereza zůstala stát nad talíři s úhledně ořezanými karbanátky. Dívala se na ty směšně malé porce a v hrudi jí cosi těžce dosedlo. Uvědomila si, že její trpělivost má přece jen hranice – a že se k nim nebezpečně přiblížila.
…
Na konci týdne se z návštěvy vrátila Květoslava Benešová. A ve srovnání s ní působil Dalibor téměř jako velkorysý mecenáš.
„Terezko, pojď honem! Přivezla jsem klukům něco hezkého na sebe. Se mnou mají vždycky radost, nikdy nepřijedu s prázdnou!“ hlaholila už od dveří.
Tereza, která sotva před chvílí dorazila z práce, si v duchu povzdechla a šla tchyni přivítat.
Květoslava jí vtiskla do rukou igelitovou tašku.
„Paní Benešová, tohle jsou ale věci pro holčičku,“ nahlédla Tereza dovnitř. „My máme s Daliborem přece dva kluky.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou tchyně a začala z tašky vytahovat růžové tričko s obrovskou kočkou. „No tak je to růžové, a co má být? Šimon má kočky rád. A jsou ještě malí. Jaký je rozdíl mezi růžovou a modrou?“
„Dobře, paní Benešová, děkuju. Podíváme se na to s kluky později,“ odpověděla Tereza s nuceným úsměvem.
Jakmile tchyně zmizela ve svém pokoji, odložila tašku stranou. Věděla, že skončí v koši. Oblečení bylo nejen nevhodné, ale i seprané a vytahané – něco takového by si nevzala ani na zahradu.
Večer, když zavřela dveře ložnice, tiše pronesla: „Dalibore, kdy už se odstěhujeme? Já už s tvou mámou pod jednou střechou nemůžu.“
„A z čeho asi?“ odvětil bez emocí. „Až našetříme na vlastní byt.“
„To budeme spořit do důchodu. Vezměme si hypotéku.“
„O tom už jsme mluvili. Hypotéka je past. Přeplatíš půlku bytu. A navíc je praktické bydlet tady. Máma vaří, uklízí, dělá zavařeniny na zimu…“
„Ty se slyšíš?“ vybuchla Tereza, pak rychle ztišila hlas. „Naši kluci spí v jednom pokoji s tvojí matkou! Teď je jim pět, ale co bude za pár let? Nemáme soukromí, nemáme vůbec nic. Nemůžeme si ani zamknout dveře, protože Květoslava Benešová nám to zakázala s tím, že to prý není v jejím domě vhodné.“