V noci se byt ponořil do ticha. Tereza Malířová se dlouho převalovala, pak to vzdala a tiše vstala. Spánek nepřicházel. Matrace byla měkká, poddajná, ani jednou nezavrzněla. Úplný opak staré postele, na níž léta usínala vedle Dalibora Pospíšila – tam každý pohyb připomínal stáří i únavu toho manželství.
Přešla bosá do kuchyně a otevřela lednici. Studené světlo jí ozářilo tvář a ona se téměř posvátně zadívala na plné police. Tolik jídla pohromadě… U Dalibora se kupovalo zásadně to nejlevnější mléko, jogurty byly zbytečný luxus, místo nich obyčejný kefír. Tvaroh si vyráběla sama z kyslého mléka, aby se nic nevyhodilo.
Teď sáhla po chlebu, ukrojila silný krajíc a bez váhání na něj naskládala pořádnou vrstvu salámu a sýra. Ne tenké plátky, které by někdo odměřoval pohledem, ale poctivou porci. Sousto bylo tak velké, že ho sotva zvládla, přesto se jí do očí nahrnuly slzy. Bylo to neuvěřitelně dobré. A nikdo nestál za jejími zády, nikdo neurčoval, jak tlustý má být plátek nebo že sýr patří jen k snídani. Vzala láhev jogurtu a napila se přímo z ní. Sladká, krémová chuť jí připadala jako něco zakázaného.
„Proboha… jak jsem mohla být tak zaslepená?“ zašeptala do ticha. „Jaký je to pocit, neutrácet každou korunu s výčitkami…“
Šest let se podřizovala cizím pravidlům. Jedla to, co jí bylo dovoleno. Opravám bytu se vyhýbala, protože „to ještě vydrží“. Nosila oblečení po tchyni a pět zim chodila v jedněch kozačkách. Kdy se vlastně přestala ptát sama sebe, co chce?
O několik týdnů později ji ze spánku vytrhl zvonek. Byla sobota. Věra Šimonová vzala chlapce do parku, aby si dcera mohla přispat. Rozespalá došla ke dveřím.
„Kdo je?“ otevřela a zůstala stát. „Dalibore? Co tady děláš?“
Stál na prahu, nejistý, menší než dřív.
„Terezo, vrať se domů. My… s mámou jsme si uvědomili, že nemusíme šetřit tak přísně. Rozmařilost je sice hřích, ale… budeme tě víc poslouchat. Já tě mám rád. Jsme rodina. Děti potřebují oba rodiče.“
Zhluboka se nadechla. „Ne. Ne a ještě jednou ne. Nevrátím se. Kluci mají vlastní pokoj. Já taky. Dívají se na pohádky déle než patnáct minut denně a nedělí se o půlku karbanátku. Můžou si vzít bonbon, kdy chtějí. Nepřepírám už pitomé igelitové sáčky. A koupila jsem si nový župan, slyšíš? Obyčejný, hezký župan. Chci normálně žít. Vydělávám peníze a rozhodnu se sama, za co je utratím. O rozvodu ti přijde oznámení.“
Zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Slzy jí stékaly po tvářích a sama nevěděla proč. Možná truchlila nad promarněnými roky. Věděla, že ji čeká víc práce a odpovědnosti, ale nebála se. Cokoli bude lepší než návrat. Tam by znovu ztratila sama sebe. A to už nikdy nedopustí.