„Tak už se uklidni a zhasni,“ procedil Dalibor podrážděně. „Na konci měsíce přijde vyúčtování a budeme koukat, kolik jsme zase propálili.“
Tereza zasténala tak nahlas, že to museli slyšet i přes stěnu. Otočila se k němu zády a zabořila obličej do polštáře. V tu chvíli cítila jediné – že už dál nemůže.
…
Bouře přišla hned další den. Dalibor klukům zakázal pustit večerní pohádku. Prý je to zbytečnost a jen další položka na účtu za elektřinu. Pro Terezu to byla poslední kapka.
„Dost!“ rozplakala se. „Já takhle žít nebudu. Beru děti a odcházím. Pojedeme k mamce. Aspoň tam budou mít vlastní pokoj.“
Jednou rukou popadla kufr, druhou pobízela syny ke dveřím.
„Šimone, Tadeáši, pojďte.“
Dalibor zůstal stát jako přimražený. „Terezo… kam jdeš? A co naše rodina? Myslel jsem, že jsme v pohodě. Nikdy sis nestěžovala.“
„Šest let to snáším,“ vyhrkla. „Tebe i tvoji matku. Kupujeme šampon v pětilitrových kanystrech, toaletní papír jen ten nejlevnější. Kluci si hrají s tím, co zbylo po tobě a tvém bratrovi! Já nechci přežívat. Chci, aby měli normální dětství. Klidně budu podle vás rozhazovačná, ale takhle už žít nehodlám.“
Květoslava Benešová si teatrálně přitiskla ruku na hruď a zastoupila synovi cestu.
„Ach, Daliborku, nějak mě píchá u srdce… Nech ji být. Vzpamatuje se a vrátí se. Kam by šla se dvěma dětmi?“
Dalibor tomu uvěřil. Opravdu si myslel, že se Tereza brzy objeví zpátky u dveří.
…
„Teri, co to vyvádíš?“ podivila se Věra Šimonová, když uviděla dceru u kuchyňské linky. „Ten sáček už vyhoď a vezmi si nový.“
Tereza sebou trhla. Zjistila, že potřetí zalévá čaj stejným pytlíkem. Zvyk je železná košile.
„Jak jste tam mohli vydržet?“ povzdechla si Věra. „Říkala jsem ti dávno, ať odejdeš. To nebyl život, to bylo věčné odříkání. A ještě takhle přehnané… to už není normální.“
Tereza jen krátce přikývla a otevřela lednici. Zarazila se. Ležel tam opravdový sýr, ne žádná levná náhražka. Kvalitní šunka, maso, jogurty.
„Měli bychom schovat bonbony,“ zamumlala automaticky. „Kluci by je snědli najednou.“
„A proč by nemohli?“ usmála se Věra. „Kupovala jsem je pro ně.“
„Nejsou zvyklí, že jsou sladkosti volně na očích. Ještě by jim bylo špatně,“ odpověděla tiše.
Věra ji pohladila po rameni a zadívala se na ni s tichým soucitem. Tereza stála před otevřenou lednicí o něco déle, než bylo nutné, jako by si potřebovala zvyknout na to, že hojnost nemusí být hřích. Venku se mezitím pomalu snášel večer a s ním přicházelo ticho, které jí mělo dát víc prostoru na přemýšlení, než si přála.