Tu noc jsem dlouho nezabrala. Z kuchyně se tlumeně nesly hlasy. Marek si myslel, že šeptá potichu, ale ve tři ráno je v bytě slyšet každé slovo.
— Mami, já ty peníze teď prostě nemám…
— Tak si je půjč bez vědomí Kateřiny. Copak to pozná? Ženské rozhazují za hadry, ale tohle je investice! Nemovitost! Jednou to stejně připadne Adamovi.
Zírala jsem do stropu a cítila, jak se mi v hlavě skládá plán. Tak takhle. Dědictví. Tajnosti. Úvěr za mými zády. Dobrá. Jestli chtějí bitvu, nebudu se bránit. Jen si neuvědomují, že já nevedu zákopovou válku. Já útočím rychle a přesně.
Vstala jsem ještě před budíkem. Byla jsem klidná, až podezřele. Oblekla jsem si své nejlepší sako, upravila vlasy a do desek naskládala papíry, které jsem v noci připravila.
V kuchyni panovala pohoda. Marta Vaceková dojídala zbytky sýra, Lucie si přímo u stolu lakovala nehty — vůně acetonu se mísila s kávou — a Marek se tvářil provinile a nedíval se mi do očí.
— Dobré ráno všem! — zahlásila jsem energicky a položila desky doprostřed stolu. — Mám skvělou zprávu.
Marek sebou trhl. Marta zbystřila.
— Dostala jsi prémie? — vyhrkla Lucie s nadějí.
— Ještě lepší. Včera jsem vyslechla váš rozhovor. A Marek má pravdu — maminka potřebuje vzduch. Zahradu. Vlastní kousek půdy. A já přišla na řešení.
Tchyně se rozzářila tak, že se jí zaleskly keramické korunky.
— Já věděla, že dostaneš rozum, Kateřino.
— Celou noc jsem počítala, propočítávala varianty a mám plán. Podívejte.
Rozložila jsem před ně grafy, tabulky a několik stažených formulářů.
— Pokud chceme koupit chatu za milion, úvěr je nevýhodný. Úroky jsou šílené. Proto navrhuji model „Rodinný projekt“. Začneme prodejem Markova auta.
— Prosím?! — vydechl Marek.
— Klid, to je přece oběť pro maminku, — usmála jsem se pevně. — Jenže to nestačí. A proto, paní Vaceková, uzavřeme spolu smlouvu o rentě.
— O čem? — zamrkala.
— O rentě. Chata bude napsaná na mě. Vy tam budete bydlet, samozřejmě. Ale jelikož investujeme rodinné finance, zavazujete se k pravidelným dodávkám produkce. Připravila jsem normy.
Strčila jsem před ni list s tučným nadpisem: „MĚSÍČNÍ VÝKONOVÉ UKAZATELE“.
— Padesát sklenic nakládaných okurek, sto kilo brambor, dvacet kilo jahod. Každý měsíc během sezóny. Přebytek lze odečíst z nájemného.
Lucie přestala mávat prsty nad nehty.
— Jakého nájemného?
— Pokud tam budeš bydlet také, hradíš tržní nájem. Anebo, — odmlčela jsem se a nechala slova viset ve vzduchu, — si to odpracuješ. Počítám hodinovou sazbu za práci na zahradě, na záhonech a při zpracování úrody. Vše je tady rozepsané.