Lucie už natahovala ruku s taškami ke gauči, když jsem ji ještě stihla zarazit.
— Na pohovku raději ne, bývá tam prach, — poznamenala jsem klidně. — Přece jen chodím do práce a neleštím nábytek každou hodinu.
— U nás doma prach nemáme, babi, — ozval se Adam ode dveří, opřený o futra s výrazem pobaveného pozorovatele. — Jen speciální ochrannou vrstvu proti vetřelcům. Dneska ale očividně selhala.
— Ty jsi ale vtipálek, — utrousila Lucie a táhla obří tašku po parketách tak nešetrně, až na nich zůstala rýha. Zabolelo mě to skoro fyzicky.
Do oběda se náš byt proměnil v čekárnu na hlavním nádraží. Marek kmital mezi kuchyní a obývákem s konvicí, snažil se matku obměkčit čajem a sušenkami, zatímco Marta Vaceková ochutnávala můj boršč s výrazem porotce z kulinářské soutěže a rozdávala nevyžádané posudky. Lucie mezitím zabrala celý gauč, nohy pohodlně natažené, a hlasitě si stěžovala, že internet sotva dýchá.
— Ten signál je příšerný, — povzdechla si teatrálně. — Stejně slabý jako vaše pohostinnost.
— Připojení funguje skvěle, teto, — odpověděl Adam, aniž by zvedl oči od učebnice. — Jen má, podobně jako my, omezenou kapacitu na přetlak autorit.
Marta po něm střelila pohledem, který by zkameněl i sochu, ale mlčela. Bylo zřejmé, že její plán míří výš než na převýchovu vnuka. Připravovala půdu.
Večer jsme zasedli k večeři. Záměrně jsem připravila jen salát — žádné druhé chody, žádné iluze hojnosti. A tehdy přišel očekávaný výstup.
— Ach, Marečku, — začala Marta rozechvělým hlasem. — Ve městě se mi už špatně dýchá. Samé výfukové plyny, hluk… Doktor mi jasně řekl: potřebuju čerstvý vzduch.
— Přesně tak, — přidala se Lucie a nabrala si už třetí porci „nedostačujícího“ salátu. — Maminka musí do klidu. Našly jsme kouzelný domek na vesnici, kousek od řeky. Pohádka.
Marek ztuhl. Viděla jsem, jak se mu vidlička zastavila těsně před ústy.
— A je hezký? — zeptal se opatrně.
— Nádherný! — rozzářila se Marta. — A cena je skoro symbolická. Milion dvě stě tisíc. My s Lucií máme dvě stě. Zbývá jen milion. Říkaly jsme si… vy přece žijete v Praze, tam se vydělává ve velkém. Co je pro vás milion? Drobné.
Položila jsem nůž na stůl. Kov zazvonil chladně a ostře.
— Marto Vaceková, — oslovila jsem ji co nejvlídněji, — „vydělávat ve velkém“ zní skoro poeticky. Myslíte tím, že v zimě odhazujeme sníh? Protože naše bankovní účty se samy nenafukují.
— Prosím tě, nehraj si na chudinku! — odfrkla Lucie. — Marek má nové auto, ty chodíš v kožichu. A vlastní matka se dusí v bytě, zatímco vy si užíváte?
— Lucie, — vložil se do toho Marek, — nikdo si nic neužívá. Splácíme hypotéku, Adam se hlásí na vysokou…
— Hypotéku! — rozhodila rukama Marta. — A matka? Ta je snad méně než banka? Vychovala jsem tě, probděla noci, a ty mi nedopřeješ důstojné stáří?
Rozjela se klasická scéna, pilovaná léty: třesoucí se hlas, kapky do sklenice s vodou místo léků na srdce, zmínky o zesnulém manželovi, který by prý takovou hanbu nepřežil. Marek se před očima hroutil. Viděla jsem, jak se mu v hlavě rodí zrádná myšlenka: vzít si půjčku, jen aby byl klid.