„Říkal jsem ti tehdy, že jsem tě přestal milovat a chci začít od nuly,“ pokračoval Štěpán Švec tlumeným hlasem. „Jenže to nebyla pravda.“
Na okamžik se odmlčel, jako by znovu prožíval to, co se stalo před lety.
„Krátce poté, co jsem tě požádal o ruku, si mě zavolal tvůj otec. Měli jsme dlouhý rozhovor.“
Vydechl.
„Naléhal na mě, abych tě opustil.“
„Radko, kde mám kravatu?“ ozvalo se z ložnice netrpělivé volání.
Radka Vaněková rychle pohlédla na hodiny. Bylo čtvrt na osm. Za patnáct minut měla s manželem dorazit na oslavu patnáctého výročí svatby jejich blízkých přátel – a už teď bylo jasné, že přijdou pozdě.
Celý podvečer se nesl ve znamení chaosu. Děti odmítaly zůstat s chůvou a střídavě plakaly i protestovaly. Radce se nedařilo namalovat si rovné oční linky a Jindřich Válek bezradně procházel byt, jako by hledal poklad.
„Radko!“ zavolal znovu, tentokrát téměř zoufale.
„Nemám tušení,“ odpověděla unaveně. „Podívej se do skříně.“
„Tu jsem prohledal celou, nikde nic!“
Když si už poněkolikáté pokazila pečlivě kreslenou linku, rozčileně si odlíčila celé oko a odhodila tužku na umyvadlo. Vzápětí vyšla z koupelny – a přímo do ní narazila jejich šestiletá dcera, která se honila s bratrem po chodbě.
Za ní přiběhl i malý Jindřich, a kolem krku mu vlála otcova ztracená kravata.
„Jindřichu,“ pousmála se Radka směrem k manželovi, „už jsem ji našla.“
Do restaurace dorazili Urbanovi s půlhodinovým zpožděním. Během cesty taxíkem si stihli ještě vyměnit pár ostrých slov o tom, kdo může za pozdní odchod.
Většina hostů už byla na místě. Radka se omluvila za zdržení a srdečně pogratulovala oslavenkyním – Kláře Malířové a Tomáši Moravcovi, s nimiž se znali už od univerzitních let.
„A nejste poslední, na koho čekáme,“ mrkla na ni spiklenecky Klára.
„Ještě někdo má přijít?“ rozhlédla se Radka po sále. „Vždyť už jsme tu snad všichni.“
„Máme jedno překvapení,“ usmál se tajemně Tomáš. „Za chvíli to zjistíte.“
Postupně ji pohltila atmosféra večera. Nedávná hádka s manželem se rozplynula a Radka se uvolnila, zapovídala se s přáteli a znovu se smála tak, jak to dlouho nezažila.
„Tak konečně!“ zvolal náhle Tomáš směrem ke vchodu.
Radka instinktivně zvedla hlavu – a v tu chvíli se jí rozbušilo srdce tak prudce, až se musela chytit opěradla židle. Kdyby stála, nejspíš by se jí podlomila kolena.
Několik metrů od ní stál muž, kterého kdysi milovala víc než cokoli jiného. Štěpán Švec. Seznámili se v prvním ročníku na vysoké škole.
Plánovali společnou budoucnost, mluvili o svatbě a dětech. Pak ale přišel náhlý zlom – Štěpán oznámil, že se chce rozejít, a krátce nato se odstěhoval do jiného města.
Rozchod ji tehdy zdrtil. Dlouhé měsíce se z toho sbírala a učila se znovu fungovat. A teď, po téměř patnácti letech, stáli opět tváří v tvář.
„Ahoj, Radko,“ pronesl tiše a lehce se dotkl hřbetu její ruky rty.
„Ahoj,“ odpověděla stejně klidně, i když se jí podlamoval hlas.
Měla pocit, jako by se všechno kolem zpomalilo. Hluk restaurace se vzdálil a svět se zúžil jen na jejich pohledy.
Štěpán se brzy stal středem pozornosti. Vyprávěl o svých cestách po Evropě, o projektech, na kterých pracoval, a hosté mu viseli na rtech, až se zdálo, že důvod oslavy ustupuje do pozadí.
Radka si všimla, že se za ty roky téměř nezměnil.