Radka seběhla po schodech do vstupní haly a už z dálky ho zahlédla. Opíral se o recepční pult a jakmile ji spatřil, rozzářil se.
„Dobré ráno,“ pronesl Štěpán Švec s lehkým úsměvem. „Jak je Matyášovi?“
„Pořád nic moc, horečky neustupují,“ odpověděla stručně. „Co tady děláš?“
Zvážněl. „Včera jsem nestihl říct všechno, co jsem měl na srdci. Potřebuju, abys mě vyslechla.“
Radka se nadechla a snažila se působit klidně. „Nemáš pocit, že přicházíš o pár let pozdě?“
„Možná ano,“ přikývl bez zaváhání. „Ale někdy je i pozdní pravda lepší než žádná.“
Přistoupil blíž a bez rozmyslu ji chytil za ruce. „Když jsme se viděli naposledy, napovídal jsem ti spoustu nesmyslů,“ spustil překotně.
Vzpomínka na ten den ji bodla u srdce.
„Tvrdil jsem, že tě už nemiluju a že chci začít od začátku. Jenže to byla lež,“ pokračoval. „Krátce poté, co jsem tě požádal o ruku, si mě zavolal tvůj otec.“
Radka ztuhla.
„Řekl mi, že pro tebe nejsem dost dobrý. Že jsem bez peněz, bez postavení a že ti nemám co nabídnout. Naléhal, abych zmizel z tvého života. A já… souhlasil jsem.“ Hlas se mu na okamžik zlomil. „Myslel jsem, že ti tím prokážu službu. Chtěl jsem, abys měla lepší budoucnost.“
Radka ho poslouchala bez jediného mrknutí. Každé jeho slovo v ní rezonovalo.
„Trvalo mi roky, než mi došlo, jakou chybu jsem udělal,“ dodal tiše. „A teď to chci napravit.“
„Jak jsi mohl?“ vydechla. „Vždyť jsi věděl, že mi na penězích nikdy nezáleželo.“
Bezradně rozhodil rukama. „Byl jsem mladý a hloupý. Dnes je všechno jinak. Vybudoval jsem si firmu, daří se mi. O finance se starat nemusíš. Postarám se o tebe i o tvoje děti.“
Zatočila se jí hlava. Chvíli na něj jen nechápavě hleděla.
„Ty mi tímhle říkáš, že mám opustit Jindřicha?“ zeptala se pomalu.
„Ano,“ odpověděl bez váhání. „Nechci, abys dál žila vedle muže, kterého nemiluješ.“
Po tom rozhovoru byla jako tělo bez duše. V práci dělala jednu chybu za druhou, nemohla se soustředit a několikrát musela začít od začátku. Nakonec zůstala déle, aby všechno napravila.
Samozřejmě si vůbec nevzpomněla, že slíbila přijít domů dřív.
Jindřich ji čekal podrážděný a napjatý. Rozčílilo ho, že nemocný Matyáš zůstal s chůvou mnohem déle, než bylo nutné. Slova rychle přerostla ve výčitky a hádku, která skončila prásknutím dveří od dětského pokoje, kam si šel lehnout.
„Ty se nezlobíš jen kvůli Matyášovi, že ne?“ zavolala za ním Radka, ale odpovědi se nedočkala.
Další dny byly ještě horší. Mluvili spolu jen nezbytně, a i to se brzy změnilo v sérii obvinění. Radka cítila, že Jindřich dobře ví, kdo stojí za jejím neklidem.
On tě zná lépe než kdokoli jiný, opakovala si v duchu zoufale.
Přesto se nedokázala od Štěpána odstřihnout. Téměř každý večer se objevil před její kanceláří a čekal, až vyjde ven.
Jednoho podvečera se k ní naklonil blíž než obvykle a s tajuplným úsměvem řekl: „Zítra odlétám…“