„…do Itálie,“ dořekl tiše Štěpán Švec s lehkým úsměvem. „A chci, abys letěla se mnou.“ Natáhl k ní ruku, v níž držel letenku.
Radka Vaněková na něj zůstala nevěřícně hledět. Na okamžik měla pocit, že se jí zastavil dech.
„To nejde. Jak bych mohla odjet? Děti… a…“ chtěla vyslovit i Jindřichovo jméno, ale slova jí uvízla v hrdle.
„S tím si nelam hlavu,“ přerušil ji klidně. „Později je vezmeme k sobě.“
Mluvil s naprostou samozřejmostí, jako by už bylo rozhodnuto. V jeho očích nebyla ani stopa pochybností – byl přesvědčený, že nastoupí do letadla po jeho boku. A právě tehdy si Radka jasně uvědomila, že jakmile by skutečně odletěla, Jindřich Válek by z jejího života zmizel nadobro.
Opravdu to tak chci? problesklo jí hlavou.
V prvních letech manželství si často představovala, že se Štěpán vrátí a oni začnou znovu, jinak a lépe. Dokonce i v den svatby, když vyslovovala své „ano“, se jí na okamžik mihla před očima jeho tvář místo Jindřichovy.
Jenže Jindřich ji znal skrz naskrz. Věděl, jak si sladí kávu, které písničky si pouští, když je smutná, i to, že si při nervozitě okusuje spodní ret. Stačil jediný pohled a poznal, co se v ní odehrává. A ona za ty roky stejně dobře přečetla jeho.
Domů dorazila vyčerpaná, s hlavou plnou zmatku. Cítila, že stojí před rozhodnutím, které jí může převrátit svět naruby, ale nedokázala si představit, kterou cestu zvolit.
„Maminka je doma!“ rozezněl se bytem Jindřichův hlas a vzápětí se k ní rozběhly děti.
„Opatrně!“ stačila říct, než ji jejich nadšené objetí srazilo na koberec. Smích, který jí vytryskl z hrdla, byl spontánní a čistý. Pevně je k sobě přitiskla, jako by si chtěla ten okamžik zapamatovat navždy.
Ve dveřích chodby se objevil Jindřich. Když se jejich pohledy střetly, jeho výraz zvážněl.
Prokoukl mě? vyděsila se. Její muž měl až děsivý talent vycítit každou změnu v jejím rozpoložení.
„Udělal jsem večeři,“ pronesl tiše.
Samozřejmě tušil, že se vídá se Štěpánem. Poznal to podle jiskry v jejích očích, která se v posledních týdnech znovu objevila. Tenhle výraz znal ještě z vysoké školy, když mu Radka vyprávěla o své tehdejší lásce.
„A my jsme pomáhali!“ přidaly se děti nadšeně.
Když společně seděli u stolu, sevřel Radce žaludek strach. Co když je to jejich poslední společný večer? Co když už nikdy neuvidí dceru, jak dělá legrační obličeje, aby rozesmála rodiče, a neuslyší synův nakažlivý smích? Co když s Jindřichem už nikdy nepovedou ty tiché noční rozhovory, které je kdysi tak sbližovaly?
„Nechci, aby ses dál trápila s někým, koho nemiluješ,“ vybavila se jí Štěpánova slova.
Ale trápím se vůbec? položila si upřímnou otázku. A v té chvíli jí to došlo s překvapivou jasností – byla šťastná. Možná ne pohádkově, ne bez mráčků, ale skutečně. A bolest, která by přišla po odchodu od Jindřicha a dětí, by byla nesrovnatelně větší než všechny její pochybnosti.
Sáhla do kapsy kabátu, vytáhla letenku a bez dalšího váhání ji roztrhala na drobné kousky.
„Mami, co to máš?“ podivil se Matyáš Válek.
„Jen nějaký leták. Už ho nepotřebuju,“ odpověděla klidně.
Jindřich k ní zvedl oči. Tvrdost z jeho pohledu zmizela a nahradilo ji tiché porozumění. Natáhl k ní ruku přes stůl. Radka ji beze slov stiskla a usmála se.
Ráno našla v telefonu desítky zmeškaných hovorů. Dlouze se na displej dívala, ale nakonec jej odložila stranou. Věděla, že tentokrát se rozhodla správně – a poprvé po dlouhé době cítila opravdový klid.